Lukretius

Slunce i měsíc pokládal za pouhý shluk ohnivých atomů, které se denně na určitém místě vždy znovu a znovu spojují a rozptylují. V tom a v jiných podobných nedostatcích obráží Lukretiova kniha pozdní období řecké a vůbec antické filosofie, která už ztratila zájem o přírodovědecké poznání a soustřeďovala se na morální potřeby člověka.

Lukretius chce Epikúrovou fyzikou zachraňovat člověka z jeho mravní bídy. Ta podle jeho přesvědčení pochází ze strachu před smrtí a posmrtnými tresty. V jeho soustavě není místa pro nic než pro atomy a prázdno, veškeré přírodní, psychické i společenské dění vzniká jen pohybem těchto prvotních tělísek, jejich shlukováním, rozpojováním, srážením, postrkáváním. Z nich se skládá i lidská duše a jejich rozptýlením hyne. Proto se nás smrt vůbec netýká.Lukretius se snaží zajistit člověku pokoj duše, jeho zanícení pro mravní dobro druhých nemá v římské literatuře předkřesťanské epochy obdoby.