Ludvík XIV. z dynastie Bourbonů,

5. 9. 1638 – 1. 9. 1715, francouzský král od 1643, dovršitel francouzského královského absolutismu (král Slunce); syn Ludvíka XIII. 1643 – 61 vládla jako regentka jeho matka Anna Rakouská, politicky ovlivňovaná kardinálem Mazarinem, po jehož smrti se Ludvík XIV. ujal vlády. Reorganizoval vojenství, soudní a fiskální systém (instituce intendantů a guvernérů), podporoval politiku J. B. Colberta a ideologii galikanismu. Hospodářský rozvoj a společenská stabilita království byly postupně otřeseny zrušením ediktu nantského (represe a útěky hugenotů ze země) a neustálými válečnými výboji; důsledky ekonomického oslabení se projevily již v posledním desetiletí Ludvíkovy vlády (státní bankrot 1693 a společenské nepokoje), zejména však za jeho nástupců. V zahraniční politice těžil z vedoucího postavení Francie v Evropě po třicetileté válce a usiloval o jeho další upevnění expanzí vůči Nizozemí, německým zemím na levém břehu Rýna a ve Španělsku (revoluční válka 1667 – 68, válka o Nizozemí 1672 – 78, uskutečňování reunie, válka o dědictví španělské 1701 – 14). Trvalé územní zisky představovalo Alsasko, Lille, Štrasburk, Franche-Comté. Politický a společenský život značně ovlivňovaly královy milenky (de La Valliere, de Montespan, de Maintenon); s poslední z nich uzavřel po smrti své španělské manželky Marie Terezie druhé, tajné manželství. Na sklonku jeho vlády sílila společenská kritika absolutismu. Vláda Ludvíka XIV. představovala vrcholný rozkvět dvorské kultury (období barokního klasicismu, zámek ve Versailles).