fáze – sestupná

I. období thermidorské reakce 27. 7. 1794 – 25. 9. 1795
Politická moc přešla do rukou zbohatlíků revoluce. Pronásledování jakobínů.
Velkoburžoazie povolala girondisty.
Srpen 1795 nová thermidorská ústava: zrušena opatření a reformy jakobínů, byla zachována republika, ale volební právo měli jen majetní.
II. období direktoria 26. 10. 1795 – 9. 11. 1799
Nové zákonodárné shromáždění zvolilo pětičlennou výkonnou radu, zvanou Direktorium. Konstituuje se zákonodárný sbor o 2 komorách:
Rada pěti set = dolní sněmovna
Rada starších = senát
Došlo k ekonomickému oživení.
Formovala se levice z pozůstatků jakobínů, tzv. rovní. V čele Gracchus Babeuf 1796 spiknutí rovných – poraženo.
Zprava pokus royalistů (= přívrženci monarchie) o státní převrat – poraženi.
Neklidná doba, nespokojenost s vládou. Nespokojená byla i buržoazie, která chtěla klid pro podnikání.
9. 11. 1799 Napoleonův převrat = konec Velké francouzské revoluce.
Revoluce politicky a ekonomicky sjednotila zemi, zbavila ji provincialismu starého režimu a otevřela tak síly tržní ekonomie, a to nejen ve francii. Vytvořila první moderní občanskou společnost a občanskou armádu. Zavedla politiku pro občany a učinila suverenitu lidu základem legitimity západních vlád.

3. fáze – sestupná

I. období thermidorské reakce 27. 7. 1794 – 25. 9. 1795
Politická moc přešla do rukou zbohatlíků revoluce. Pronásledování jakobínů.
Velkoburžoazie povolala girondisty.
Srpen 1795 nová thermidorská ústava: zrušena opatření a reformy jakobínů, byla zachována republika, ale volební právo měli jen majetní.
II. období direktoria 26. 10. 1795 – 9. 11. 1799
Nové zákonodárné shromáždění zvolilo pětičlennou výkonnou radu, zvanou Direktorium. Konstituuje se zákonodárný sbor o 2 komorách:
Rada pěti set = dolní sněmovna
Rada starších = senát
Došlo k ekonomickému oživení.
Formovala se levice z pozůstatků jakobínů, tzv. rovní. V čele Gracchus Babeuf 1796 spiknutí rovných – poraženo.
Zprava pokus royalistů (= přívrženci monarchie) o státní převrat – poraženi.
Neklidná doba, nespokojenost s vládou. Nespokojená byla i buržoazie, která chtěla klid pro podnikání.
9. 11. 1799 Napoleonův převrat = konec Velké francouzské revoluce.
Revoluce politicky a ekonomicky sjednotila zemi, zbavila ji provincialismu starého režimu a otevřela tak síly tržní ekonomie, a to nejen ve francii. Vytvořila první moderní občanskou společnost a občanskou armádu. Zavedla politiku pro občany a učinila suverenitu lidu základem legitimity západních vlád.

jakobínsky teror

II. období jakobínského teroru 2. 6. 1793 – 27. 7. 1794
Jakobíni vládli prostřednictvím 2 institucí:
1. Výbor pro obecné blaho – v čele Maximilien Robespierre. Řídil obranu země, zahraniční politiku, válečnou výrobu a zásobování.
2. Výbor veřejné bezpečnosti – vedl boj s domácími odpůrci revoluce, dohlížel na policii.
Jakobíni zrušili feudální povinnosti, šlechtické tituly, rozdělili obecní půdu. Září 1793 byl zaveden Zákon o všeobecném maximu (byly určeny nejvyšší přípustné ceny všeho zboží).
1793 byla sepsána demokratická ústava, která ale nevešla v platnost, protože revoluční doba potřebovala silnou diktaturu.
V červenci 1793 byl zavražděn Jean Paul Marat. Jeho smrt byla záminkou k rozpoutání hrůzovlády.
Země byla v totální válce. Zrodil se revoluční teror, pokus o zničení nepřátel revoluce. Nepřátelé revoluce byli zatýkáni a popravováni.
Byli popraveni Danton a Desmoulins, protože chtěli ukončit teror. Strach zavládl i mezi jakobíny. Vznik opozice.
26. 7. 1794 popraven Robespierre
27. 7. 1794 thermidorský převrat = konec vzestupné fáze revoluce

II. období

zákonodárného shromáždění 1. 10. 1791 – 20. 9. 1792.
Ústavodárné shromáždění se mění na zákonodárné. V popředí stále pravice = konstituční monarchisté, tzv. feuillanti, střed = nezávislí poslanci, levice = menšina, radikální jakobíni, umírnění girondisté a klub cordeliérů (rozpuštěn 17. 7. 1792).
1. protifrancouzská koalice. Tvořilo ji Rakousko a Prusko.
V dubnu 1792 vyhlášena válka Rakousku.
Povstání lidu z 9. na 10. srpna 1792 – král zatčen a uvězněn, svržena monarchie.
Moc se dostala do rukou komuny = obecní rada ze zástupců lidu, zvlášť sansculotů.
20. 9. 1792 byla u Valmy zastavena pruská vojska a Francouzi přešli do protiútoku.
Byla porušena ústava, zákonodárné shromáždění rozpuštěno, uvolnilo místo Konventu = konec 1. fáze.

Srpnové dekrety

Ústavodárného národního shromáždění: 1789.
Zrušen sociální systém starého režimu (absolutismus, stavovské zřízení).
Deklarace práv člověka a občana (náboženská a názorová svoboda, rovnost před zákonem, svobodné podnikání). Král ji odmítl, proto se stal zajatcem na zámku Tuilerie.
1789 – 91 reorganizace státu a církve:
pravice = nepřátelé revoluce, levice = nejradikálnější = sansculoti (městské lidové vrstvy, republikáni), střed = rolníci. Skutečná moc v rukou buržoazie.
Decentralizace země: Zrušeny dosavadní provincie, země rozdělena na 83 departementů.
Diferenciace uvnitř ÚNS : Vznikaly diskusní kluby: cordeliéři (nejradikálnější, přívrženci republiky a demokracie, G. J. Danton, J. P. Marat, J. R. Hébert), jakobíni (Mirabeau, Sieyés, Barnave, Robespierre).
Krátce se pokusil o útěk, aby mohl zvenčí skoncovat s revolucí, ale zatčen na hranicích).
Církev byla proti revoluci. Zabírání a prodej církevních statků.
1791 přijat Le Chaplierův zákon = zákaz spolčování dělníků.
3. 9. 1791 přijata 1. francouzská ústava, Francie se stala konstituční monarchií.
1791 tzv. Pilnické prohlášení – dohoda Pruska a Rakouska o násilném potlačení revoluce, z obavy šíření revoluce za hranice Francie.

Fáze revoluce:

1. fáze
I. období generálních stavů a ústavodárného shromáždění 5. 5. 1789 – 30. 9. 1791.
5. 5. 1789 král svolal generální stavy (naposledy se sešly roku 1614), aby schválily vypsání daní pro šlechtu a duchovenstvo. Největší zastoupení v nich měla neprivilegovaná buržoazie, proto šlechta a duchovenstvo požadují, aby stavy zasedaly odděleně a každý stav měl 1 hlas (potom by 2 privilegované stavy mohly přehlasovat třetí stav). Třetí stav proto zasedá sám a prohlásil se 17. 6. 1789 Národním shromážděním (= zástupci národa). V čele Mirabeau a Sieyés. Požadovali reformy. 9. 7. se národní shromáždění prohlásilo Ústavodárným (ÚNS) s cílem vypracovat ústavu. Král zrušil Národní shromáždění a pokusil se zasáhnout vojensky, aby donutil třetí stav k poslušnosti. To však vyvolalo útok na Bastilu, politické vězení, symbol starého režimu. 14. 9. 1789 dobytí Bastily = počátek revoluce. Vznikají národní gardy = lidové vojsko, v čele Markýz La Fayette, k udržení pořádku místo královské policie. Organizovaly se revoluční výbory. Král uznal Ústavodárné shromáždění. Přijetí barev revoluce v trikoloře = symbol jednoty krále a lidu (bílá = barva královského rodu, červená a modrá = barvy Paříže). Roajalistická emigrace = útěk vysoké šlechty a církevních hodnostářů za hranice, příprava odvety.

Francouzská revoluce a napoleonské války

Situace před revolucí:
Západoevropská společnost mezi počátkem 16. a koncem 18. st. prožila velké změny. Reformace otřásla jednotou křesťanství. Osvícenství staví rozum oproti víře. Osvícenci se nezajímají jen o duchovno, ale zabývají se také společností, lidskými právy – heslo „volnost, rovnost, bratrství“ se stalo heslem revoluce. Francie byla více než 100 let nejmocnější evropskou zemí.
Ve Francii vládl Ludvík XVI. (1774 – 1792)
Příčiny revoluce:
Hospodářská i společenská krize.
Absolutistická monarchie.
Finanční krize: Nákladný život královského dvora. Vyčerpání z pomoci Američanům ve válce za nezávislost a ze sedmileté války. Dluhy.
Francouzská společnost byla rozdělena do 3 stavů:
2 privilegované: duchovenstvo a šlechta – pouze 3% obyvatel, ale vlastnily největší bohatství a měly všechnu politickou moc. Neplatily daně.
Třetí stav představoval 97% obyvatel. V čele stála střední třída, buržoazie, tj. obchodníci, podnikatelé, majitelé manufaktur a inteligence (lékaři, právníci, učitelé). Mnozí z nich byli bohatí a vzdělaní. Dále sem patřili dělníci a městští řemeslníci. Nejchudší byli rolníci – většinou poddaní nebo nevolníci. Třetí stav platil daně.
Většina obyvatel na venkově. Převážně cechovní výroba. Obchod bržděn vnitřními cly.
Ludvík XVI. byl proti reformám. Jeho žena Marie Antoinetta byla neoblíbená.
Chudé žně v letech 1787 a 1788.
Lidové bouře a stávky.

Ludvík XVI

z dynastie Bourbonů, 23. 8. 1754 – 21. 1. 1793, francouzský král 1774 – 92; vnuk Ludvíka XV., manžel Marie Antoinetty od 1770. Za jeho vlády se vyostřila krize feudálně absolutistického systému, jejímuž revolučnímu vyústění nebyl schopen čelit. Nejdříve bránil provedení reforem předkládaných ministrem A. R. Turgotem a jeho nástupcem J. Neckerem; 1788 nucen svolat generální stavy, což k narušení absolutismu vedlo. 1790 se vyslovil formálně pro ústavu, zároveň se ale podílel na přípravě zahraniční intervence proti revoluci; jeho neúspěšný pokus o útěk za hranice 1791 přispěl k zostření vztahů a spolu s pokračujícími válečnými přípravami jen urychlil radikalizaci revoluce. V srpnu 1792 svržena monarchie a Ludvík XVI. byl jako občan Kapet po usvědčení ze zrady odsouzen Konventem k trestu smrti a gilotinován.

Ludvík XV

z dynastie Bourbonů, 15. 2. 1710 – 10. 5. 1774, francouzský král od 1715; vnuk Ludvíka XIV. 1715 – 23 jako regent vládl Filip Orleánský (období regentství). Vláda Ludvíka XV. zpočátku pod vlivem kardinála Fleury, později se prosazoval vliv jeho milenek (v letech 1745 – 1764 to byla markýza de Pompadour, *1721, a v letech 1769 – 1774 hraběnka Dubarry, *1743, v roce 1793 za revoluce gilotinována). Neúspěšná vnitřní i zahraniční politika rozhodla vzájemné soupeření ve prospěch Británie (porážka Francie v sedmileté válce 1756 – 63), vedla ke ztrátě Kanady, části Lousiany a většiny francouzských držav v Indii. Zanechal tak zemi v hospodářském úpadku (4 miliardy livrů státního dluhu). Vnitropolitickým důsledkem byla sílící kritika domácího absolutismu, předznamenávající vypuknutí Velké francouzské revoluce.

Ludvík XIV. z dynastie Bourbonů,

5. 9. 1638 – 1. 9. 1715, francouzský král od 1643, dovršitel francouzského královského absolutismu (král Slunce); syn Ludvíka XIII. 1643 – 61 vládla jako regentka jeho matka Anna Rakouská, politicky ovlivňovaná kardinálem Mazarinem, po jehož smrti se Ludvík XIV. ujal vlády. Reorganizoval vojenství, soudní a fiskální systém (instituce intendantů a guvernérů), podporoval politiku J. B. Colberta a ideologii galikanismu. Hospodářský rozvoj a společenská stabilita království byly postupně otřeseny zrušením ediktu nantského (represe a útěky hugenotů ze země) a neustálými válečnými výboji; důsledky ekonomického oslabení se projevily již v posledním desetiletí Ludvíkovy vlády (státní bankrot 1693 a společenské nepokoje), zejména však za jeho nástupců. V zahraniční politice těžil z vedoucího postavení Francie v Evropě po třicetileté válce a usiloval o jeho další upevnění expanzí vůči Nizozemí, německým zemím na levém břehu Rýna a ve Španělsku (revoluční válka 1667 – 68, válka o Nizozemí 1672 – 78, uskutečňování reunie, válka o dědictví španělské 1701 – 14). Trvalé územní zisky představovalo Alsasko, Lille, Štrasburk, Franche-Comté. Politický a společenský život značně ovlivňovaly královy milenky (de La Valliere, de Montespan, de Maintenon); s poslední z nich uzavřel po smrti své španělské manželky Marie Terezie druhé, tajné manželství. Na sklonku jeho vlády sílila společenská kritika absolutismu. Vláda Ludvíka XIV. představovala vrcholný rozkvět dvorské kultury (období barokního klasicismu, zámek ve Versailles).