Magické texty a zaklínadla

Základním úkonem magie, a to nejen staroegyptské, bylo zaklínání sloužící k přivolání, spoutání, odeslání případně vyhánění astrálních bytostí. Nejstarším a nejjednodušším magickým prostředkem, který se zrodil spolu s jazykem, bylo zaklínadlo. Pronášení textu, ať už zpaměti nebo ze zápisu, mělo vždy imperativní charakter, bylo patřičně vokalizované a provázené magickými gesty. I když se nejstarší zaklínadla vyskytovaly pouze ve formě rozkazu či zákazu, později se spojovaly s jinými texty a vsuvkami do složitých celků. Magická zaklínadla se často stávaly předmětem přísného utajování, které nesměl vědět nikdo kromě majitele - jinak by ztratily účinnost.

"Tato kniha je velké tajemství", můžeme číst v sedmém odstavci XII. kapitoly Knihy mrtvých. "Nedopusť, aby ji vidělo oko člověka, protože je škodlivé, pokud ji pozná někdo cizí. Schovej tuto knihu!"

V textech jsou popsané všechny účinky, kterých je možno pomocí zaklínadla dosáhnout. Hovoří se o tajemném původu a nálezu čarovných papyrů, jako dokazuje například ukázka z Londýnského papyru z přelomu 13. a 12. stol. př. Kr.: "Tato kniha byla objevená v chrámové síni v Chebjefe, a dostala se tajemnou mocí bohyně do rukou předříkajícího svatých knih tohoto chrámu. Země byla v temnotách a měsíc svítil na tuto knihu na všech jejích cestách." Imperativní charakter zaklínadla se přitom postupem času (během dalších staletí) stupňoval. Je celkem přirozené, pokud mocný faraon jako zástupce živého boha na Zemi, přikazuje při pohřebním rituálu bohům staroegyptského panteonu, aby postoupili svou část své moci duchovi jeho zesnulého otce.