Vystřelili střelci z kuší,

píšťal a hákovnic, zahřměla děla. Husité nepotřebovali vypálit více než jednou. Účinek střelby byl především psychologický. Část střel svůj cíl minula, některé se odrazily od zbroje. Přesto někteří jezdci spadli z koní, koně se hlukem výstřelů plašili a v sestavě útočníků nastal zmatek. Byl o to větší, že s použitím děl v bitvě se rytíři setkali většinou poprvé. Otřeseni a zmateni dorazili k vozové hradbě. Zde jejich útok uvázl. Rytíř útočící na koni v mnoha případech nezasáhl kopím protivníka stojícího na voze. Ten mohl ráně uhnout, uskočit. Na útočícího rytíře se zezadu tlačili další bojovníci, nemohl se tedy vrátit a útok zopakovat. Kopí bylo zbytečné. Odhodil je a ke slovu přišel meč. Ale jak s husity bojovat? Levou rukou řídil rytíř koně a ovládal štít. Pokud stál kůň čelem k vozové hradbě, byl rytířův meč příliš krátký na to, aby s ním mohl dosáhnout na husitské bojovníky. Když najel k hradbě levým bokem, mohl se krýt štítem, ale měl protivníky přes „ruku“. Mohli před úderem jeho meče uskakovat, a když ustoupili k druhému boku vozu, opět na ně nepřítel nedosáhl. Postavil-li se k vozu pravým bokem, mohl sice výborně sekat mečem, ale ztratil možnost chránit se štítem. Kromě toho rytíři hrozilo, že bude svými útočícími druhy přiražen i s koněm na vozovou hradbu.