O Tibetu

Vím však, že je přesto nezbytné členit mystiku na tři hlavní
větve, jež se z hlediska světového názoru nekryjí. Například křesťanství má svou nejvyšší metu kdesi u Boha Stvořitele; ten nemůže
symbolizovat nic jiného než jistým způsobem omezeného vládce
nad bezmeznem a nad jeho tvůrčími detaily. Naproti tomu cejlonský buddhismus klade do popředí duchovně egocentrický zájem.
Stoupenci této buddhistické větve se na základě vlastního pochopení Buddhova učení zříkají - nebo mají zříkat - světa a starají
se o vlastní vykoupení. Z jeho výšek - snad - nechají zazářit
svému soucitu se všemi bytostmi, jež jsou v našem světě i ve světech
neviditelných. Třetí větev, kterou známe pod jménem severní buddhismus, poskytuje místo sansáru i nirváně a tím vytváří světový
názor, který nachází udici nejvyššího Uskutečnění v každé životní
okolnosti. Udici, jíž je možno se chytit jak způsobem života, tak
i určitými psychologickými postupy, jejichž nesčetné variace může
znát pouze nanejvýš zkušený mistr této formy jógy nebo mystiky.
Nemohu se zde vyhnout tomu, abych promluvil o sobě v souvislosti s tibetskou mystikou, již uznávám jako nauku nejdokonaleji
vysvětlující veškeré problémy na cestě k duchovnímu zdokonalení.


Objevil jsem ji ve výsledcích svých mystických snah a nikoli jako
vstupní bránu do jógy. Když jsem ve shodě s osudovými tlaky podstoupil všechny formy kázně, jež požadovala jóga, byl jsem názorově
příliš dítětem, než abych mohl vědět, že se jednou stanu smýšlením
buď křesťanem, nebo buddhistou jižní nebo severní školy. Ostatně
příručka, jíž jsem použil, světový názor neobsahovala a když obsahovala, chybělo mi pro něj pochopení.
Čtenář snad uhodne, že spis, podle kterého jsem se v mystické
praxi řídil, obsahoval pouze strohé poučky o praxi. Chopil jsem
se jich tak, jak jsem jim porozuměl. A osmnáctiměsíční vichřice
touhy se žhavým praktickým uskutečňováním předložených úkolů
stačila k tomu, abych o svém názoru, který takto vznikl, musel uvažovat. . .
Když jsem tedy vstoupil na mystickou cestu, měl jsem se stát
jogínem. Přesto, že jsem postupoval podle pouček jógy, dospěl jsem
k názorům, které se od názorů jogínů odchylovaly. Místo kouzelných sil nebo vytržení k Bohu jsem uviděl vše, život i vesmír, jako
souhrn sil a napětí, jež se v bytostech odrážely v dokonalém souladu
s povahou mravních hodnot, jež ony bytosti vyjadřovaly myšlením,
cítěním i konáním. Vše se mi jevilo jako grandiózní mechanická soustava napětí, za níž jako anděl strážný stála mravní kvalita tvorů,
která jim to vše překládala do pocitových kategorií.
Tato skutečnost se mi ve své spravedlnosti zdála hroznější než
sám Bůh Stvořitel, kterého přece bylo ještě možno uplatit ne-li
přímo církevní legitimací, tedy alespoň zkroušeností trpící bytosti.