Všechny funkce i darování byly za tehdejšího stavu lenního zřízení teoreticky jen ,,do vůle“ vládnoucího knížetě a mohly být obdarovaným opět odebrány. I to se v praxi stávalo, je však nemyslitelné, že by se tyto výměny týkaly všech zadaných lén. Na mnoha místech se jistě udrželi i potoci původního leníka, a to nejen v jediné následující generaci, ale i v dalších pokoleních. Podobná situace byla i mezi vlasními družiníky a dvořany. I tam závisely všechny postoupené funkce a hodnosti teoreticky na knížecí vůli, ze sebevyššího postavení otce nevyplývaly pro syna žádné ,,právní“ nároky. Konkrétní hodnost se tedy dědit nemohla, je však důležité, že syn zůstal ve stavu předáků, i když na nižším společenském stupni než jeho otec. Vytváření nové rodové posloupnosti od původních leníků, družiníků a dvořanů se během 12. století dále rozvíjelo. Vzniká nová ,,úřednická“ šlechta, která s po prosazení obecné zásahdy dědičnosti lén proměnila opět v novou rodovou šlechtu. Roku 1189 došlo k vyhlášení Statut Konráda II. Oty, první kodifikaci feudálního práva v přemyslovském státě, zaručovala nižším feudálům nerušenou dědičnou držbu jejich lén. Volná léna se změnila ve zpupné (= svobodné) statky a cesta k vytvoření šlechtických panství a šlehty vrcholného a pozdního středověku byla otevřena. Panovníkovi zůstaly nejdůležitější hrady, neosazená půda. Panovník měl právo odůmrti - při vymření rodu ,,spadl“ na krále i svobodný šlechtický statek, šlo tedy v podstatě stále o léno, jenže dědičné.
Vedle domácích lidí bydleli v českém státě 11. - 12. století i cizinci. Jistě už v 11. století bydleli v podhradí Pražského hradu židé, kteří tu měli i synagógu. Zabývali se nejčastěji obchodem, ale i řemeslem. Ve 12. století se nazírání na židy vlivem církevních kruhů spíše zhoršovalo. V podhradích významných hradů sídlili i jiní cízí obchodníci, v pražském jsou doloženi už v 11. století Románi, nejčastěji to ovšem byli Němci.