c) Španělsko
Pedro Calderón de la Barca (1600 – 1681)
- známý dramatik zlatého věku španělské literatury
- přechází z renesance do baroka
- zpracovává podobné názory jako renesanční spisovatel Lope de Vega
- ve svých komediích zpracovává výjevy ze všedního života a v náboženských dramatech a tzv. tragédiích cti řeší rozpor povinnosti a citu, lásky a odplaty
- ve svých hrách používá kontrastního vyjádření, vrší protiklady a vyjadřuje se nadsázkou
- díla: Nejnestvůrnější žárlivost, Lékař své cti, Soudce Zalamejský, Život je sen
SOUDCE ZALAMENSKÝ
Do vsi Zalamej přijde vojsko. Setník don Alvar je ubytován u bohatého sedláka Crespa. Crespo má hezkou dceru Isabelu. Don Alvarovi se líbí a činí ji návrhy. Když chce vniknout do její světničky, brání mu v tom Isabelin bratr. Z toho vznikne skandál a don Alvar musí ze sedlákova stavení. Generál don Lope dá rozkaz, aby se vojsko druhý den hnulo z vesnice, sám pak ihned odchází. S ním odchází i Isabelin bratr Juan, jenž zatím vstoupil do služeb generálových. Po odchodu generála z vesnice má don Alvar volnou ruku. Otce dá odvléci do lesa a tam uvázati k stromu a děvče je pak proti Alvarovi bezmocné. Bratr se však nenadále vrátí, a když vidí, co se stalo, v potyčce Alvara zraní. Crespo se stane zatím ve vsi sudím. Obrací se k Alvarovi a žádá ho pro dceru o zadostiučiní, ale Alvar má pro něho jen výsměšek. Crespo jej dá uvrhnout do žaláře a tam zardousit. Vtom přichází král, jehož vojsko už očekávalo. Když král slyší, co se stalo, schvaluje, co Crespo učinil, a ustanovuje ho sudím až do smrti. Zneuctěná Isabela odchází do kláštera.
NEJNESTVURNĚJŠÍ ŽÁRLIVOST
- manžel zabije svou ženu, aby nemohla patřit někomu jinému
LÉKAŘ SVÉ CTI
- tragédie
- muž rukama lékaře zabíjí, svou ženu pro podezření z nevěry
ŽIVOT JE SEN
Stěžejní drama španělského baroka, nastolující základní otázky smyslu a obsahu života, lidské existence a svobody člověka. Jeho hlavním hrdinou je princ Sagismundo od narození ukovaný ve věži pro králův strach v věšteb o Sagismundově zločinné budoucnosti. Avšak princi se podaří zvítězit nad temnými stránkami své povahy přesvědčením, že vše, co člověk prožívá, je jenom zdání.
Luis Góngora y Argote (1561 – 1627)
- vytvořil zvláštní básnický směr, který se podle něho nazývá gongorismus = jazykové deformace, ne důraz na smysluplnost, ale na hudebnost verše
- vyjadřuje názor, že poezie je samostatný výtvor, který má smysl sám o sobě
- převaha motivů hrůz ze smrti, zániku
- dílo: Samoty
SAMOTY
Velkoryse koncipovaná španělská lyrická poéma, jež bohatým metaforickým jazykem barokního stylu shrnuje vědění a cítění humanisticky vzdělaných součastníků. Jedná se o vrcholný výkon básnického hermetismu, který konkrétní látku stylizuje v novou skutečnost. Góngora tak zakládá moderní tradice abstraktivismu v umění.
Francesco de Quavedo
- vrchol lyriky
- román Život rošťáka
d) Německo
Hans Christoph von Grimmelshausen (1621 – 1627)
- barokní prozaik
- líčí hrůzy a neštěstí třicetileté války očima mladíka
- v románu Dobrodružství Simplicia Simplicissima staví vedle sebe naivitu a prostotu mladého vypravěče a krutost a zvrácenost doby, z tohoto díla vycházejí i tzv. simpiciády = příběhy o dobrodružných cestách mladých hrdinů
- dále napsal romány: Černý a bílý, Divous Skočdopole, Poběhlice Kuráž
DOBRODRUŽSTVÍ SIMPLICIA SIMPLICISSIMA
Německý román z období baroka, vyprávěný v 1. osobě jako zpověď hrdiny. Hlavním dějištěm je Německo rozvrácené třicetiletou válkou.
- příběh chlapce, kterého unesli vojáci za 30tileté války
- chlapec pozná krutost, drsnost
- místy je román i humorný
- chlapec nakonec hledá východisku v samotě, odchází, stává se poustevníkem
Andreas Gryphius (1616 – 1664)
- díla: Německé rýmované básně
- zabýval se také dramatickou tvorbou Zavražděné Veličenstvo, Cardenio a Celinda
Baroko v českých zemích
Charakteristika doby:
U nás se baroko rozvíjí zejména v 17. a na počátku 18. stol.
Již od počátku 17. stol. se projevovaly příznaky hospodářského úpadku a třicetiletá válka přinášela vojenské vpády, požáry, vypalování měst a vesnic, vraždění a další útrapy. Řádil i další krutý nepřítel lidstva – mor.
V českých zemích se situace zhoršila v roce 1620 – po bitvě na Bílé hoře, jejíž výsledek rozhodl o nepříznivém vývoji české společnosti a kultury na dlouhá desetiletí. Dalším černým datem v kronice českého národa byl 21. červen 1621 – den popravy 27 českých pánů, rytířů a měšťanů, představitelů českého stavovského odboje. Důsledkem stavovského povstání byl i vydání tzv. obnoveného zřízení zemského císařem Ferdinandem II., v němž se značně omezovala práva stavů ve prospěch panovníka. Další pohromou bylo nařízení, které přinášelo pokatoličtění obyvatelstva českých zemí. To přimělo mnohé protestanty k odchodu ze země. Nastala jedna z nejvýznamnějších vln emigrací v českých dějinách, celkový počet obyvatelstva klesl o více než třetinu.
Roku 1648 – dobyla švédská vojska lstí Pražský hrad a Malou Stranu, ukořistila zde ohromné poklady a odvezla je do Švédska. Téhož roku konečně končí třicetiletá válka a je uzavřen tzv. Vestfálský mír. Ten však trvale zklamal naděje českých emigrantů, kteří doufali, že se budou moci vrátit domů. Koruna česká ztrácí vestfálským mírem dvě své země – Horní a Dolní Lužici. Habsburci mají potvrzeno držení Čech, Moravy a Slezska, jsou vytvořeny předpoklady pro vznik absolutistické monarchie.
Člověk hledá své útočiště u Boha.
Od středověku byl základem moci a bohatství pozemkový majetek – ten postupem doby rozdělil lidi na vrchnost a poddané. Jiné postavení měli obyvatelé ve městech. Záleželo však na tom, jestli to byla města založená králem (tzv. královská města s mnohými výsadami), nebo šlechtou a církví (tzv. poddanská města).
Většina obyvatel žila na venkově – jejich život se lišil podle toho, zda se jednalo o poddané nebo vrchnost.
Ti chudí se blížili způsobu života sedláků, ti bohatí žili na hradech a především pak v pohodlných zámcích.
Města bývala opevněna hradbami, centrem bylo náměstí, kde stála radnice. Každé město mělo kostel.
Rostl význam vzdělání. V Praze působila Karlova univerzita, avšak pro její nízkou úroveň a značné okleštění dávalo mnoho Čechů přednost studiu v zahraničí. Teprve po bitvě na Bílé hoře se úroveň Karlovy univerzity pozvedla, v roce 1654 byla pak spojena s jezuitskou akademií a dostala název Karlo-Ferdinandova univerzita.
Pedro Calderón de la Barca (1600 – 1681)
- známý dramatik zlatého věku španělské literatury
- přechází z renesance do baroka
- zpracovává podobné názory jako renesanční spisovatel Lope de Vega
- ve svých komediích zpracovává výjevy ze všedního života a v náboženských dramatech a tzv. tragédiích cti řeší rozpor povinnosti a citu, lásky a odplaty
- ve svých hrách používá kontrastního vyjádření, vrší protiklady a vyjadřuje se nadsázkou
- díla: Nejnestvůrnější žárlivost, Lékař své cti, Soudce Zalamejský, Život je sen
SOUDCE ZALAMENSKÝ
Do vsi Zalamej přijde vojsko. Setník don Alvar je ubytován u bohatého sedláka Crespa. Crespo má hezkou dceru Isabelu. Don Alvarovi se líbí a činí ji návrhy. Když chce vniknout do její světničky, brání mu v tom Isabelin bratr. Z toho vznikne skandál a don Alvar musí ze sedlákova stavení. Generál don Lope dá rozkaz, aby se vojsko druhý den hnulo z vesnice, sám pak ihned odchází. S ním odchází i Isabelin bratr Juan, jenž zatím vstoupil do služeb generálových. Po odchodu generála z vesnice má don Alvar volnou ruku. Otce dá odvléci do lesa a tam uvázati k stromu a děvče je pak proti Alvarovi bezmocné. Bratr se však nenadále vrátí, a když vidí, co se stalo, v potyčce Alvara zraní. Crespo se stane zatím ve vsi sudím. Obrací se k Alvarovi a žádá ho pro dceru o zadostiučiní, ale Alvar má pro něho jen výsměšek. Crespo jej dá uvrhnout do žaláře a tam zardousit. Vtom přichází král, jehož vojsko už očekávalo. Když král slyší, co se stalo, schvaluje, co Crespo učinil, a ustanovuje ho sudím až do smrti. Zneuctěná Isabela odchází do kláštera.
NEJNESTVURNĚJŠÍ ŽÁRLIVOST
- manžel zabije svou ženu, aby nemohla patřit někomu jinému
LÉKAŘ SVÉ CTI
- tragédie
- muž rukama lékaře zabíjí, svou ženu pro podezření z nevěry
ŽIVOT JE SEN
Stěžejní drama španělského baroka, nastolující základní otázky smyslu a obsahu života, lidské existence a svobody člověka. Jeho hlavním hrdinou je princ Sagismundo od narození ukovaný ve věži pro králův strach v věšteb o Sagismundově zločinné budoucnosti. Avšak princi se podaří zvítězit nad temnými stránkami své povahy přesvědčením, že vše, co člověk prožívá, je jenom zdání.
Luis Góngora y Argote (1561 – 1627)
- vytvořil zvláštní básnický směr, který se podle něho nazývá gongorismus = jazykové deformace, ne důraz na smysluplnost, ale na hudebnost verše
- vyjadřuje názor, že poezie je samostatný výtvor, který má smysl sám o sobě
- převaha motivů hrůz ze smrti, zániku
- dílo: Samoty
SAMOTY
Velkoryse koncipovaná španělská lyrická poéma, jež bohatým metaforickým jazykem barokního stylu shrnuje vědění a cítění humanisticky vzdělaných součastníků. Jedná se o vrcholný výkon básnického hermetismu, který konkrétní látku stylizuje v novou skutečnost. Góngora tak zakládá moderní tradice abstraktivismu v umění.
Francesco de Quavedo
- vrchol lyriky
- román Život rošťáka
d) Německo
Hans Christoph von Grimmelshausen (1621 – 1627)
- barokní prozaik
- líčí hrůzy a neštěstí třicetileté války očima mladíka
- v románu Dobrodružství Simplicia Simplicissima staví vedle sebe naivitu a prostotu mladého vypravěče a krutost a zvrácenost doby, z tohoto díla vycházejí i tzv. simpiciády = příběhy o dobrodružných cestách mladých hrdinů
- dále napsal romány: Černý a bílý, Divous Skočdopole, Poběhlice Kuráž
DOBRODRUŽSTVÍ SIMPLICIA SIMPLICISSIMA
Německý román z období baroka, vyprávěný v 1. osobě jako zpověď hrdiny. Hlavním dějištěm je Německo rozvrácené třicetiletou válkou.
- příběh chlapce, kterého unesli vojáci za 30tileté války
- chlapec pozná krutost, drsnost
- místy je román i humorný
- chlapec nakonec hledá východisku v samotě, odchází, stává se poustevníkem
Andreas Gryphius (1616 – 1664)
- díla: Německé rýmované básně
- zabýval se také dramatickou tvorbou Zavražděné Veličenstvo, Cardenio a Celinda
Baroko v českých zemích
Charakteristika doby:
U nás se baroko rozvíjí zejména v 17. a na počátku 18. stol.
Již od počátku 17. stol. se projevovaly příznaky hospodářského úpadku a třicetiletá válka přinášela vojenské vpády, požáry, vypalování měst a vesnic, vraždění a další útrapy. Řádil i další krutý nepřítel lidstva – mor.
V českých zemích se situace zhoršila v roce 1620 – po bitvě na Bílé hoře, jejíž výsledek rozhodl o nepříznivém vývoji české společnosti a kultury na dlouhá desetiletí. Dalším černým datem v kronice českého národa byl 21. červen 1621 – den popravy 27 českých pánů, rytířů a měšťanů, představitelů českého stavovského odboje. Důsledkem stavovského povstání byl i vydání tzv. obnoveného zřízení zemského císařem Ferdinandem II., v němž se značně omezovala práva stavů ve prospěch panovníka. Další pohromou bylo nařízení, které přinášelo pokatoličtění obyvatelstva českých zemí. To přimělo mnohé protestanty k odchodu ze země. Nastala jedna z nejvýznamnějších vln emigrací v českých dějinách, celkový počet obyvatelstva klesl o více než třetinu.
Roku 1648 – dobyla švédská vojska lstí Pražský hrad a Malou Stranu, ukořistila zde ohromné poklady a odvezla je do Švédska. Téhož roku konečně končí třicetiletá válka a je uzavřen tzv. Vestfálský mír. Ten však trvale zklamal naděje českých emigrantů, kteří doufali, že se budou moci vrátit domů. Koruna česká ztrácí vestfálským mírem dvě své země – Horní a Dolní Lužici. Habsburci mají potvrzeno držení Čech, Moravy a Slezska, jsou vytvořeny předpoklady pro vznik absolutistické monarchie.
Člověk hledá své útočiště u Boha.
Od středověku byl základem moci a bohatství pozemkový majetek – ten postupem doby rozdělil lidi na vrchnost a poddané. Jiné postavení měli obyvatelé ve městech. Záleželo však na tom, jestli to byla města založená králem (tzv. královská města s mnohými výsadami), nebo šlechtou a církví (tzv. poddanská města).
Většina obyvatel žila na venkově – jejich život se lišil podle toho, zda se jednalo o poddané nebo vrchnost.
Ti chudí se blížili způsobu života sedláků, ti bohatí žili na hradech a především pak v pohodlných zámcích.
Města bývala opevněna hradbami, centrem bylo náměstí, kde stála radnice. Každé město mělo kostel.
Rostl význam vzdělání. V Praze působila Karlova univerzita, avšak pro její nízkou úroveň a značné okleštění dávalo mnoho Čechů přednost studiu v zahraničí. Teprve po bitvě na Bílé hoře se úroveň Karlovy univerzity pozvedla, v roce 1654 byla pak spojena s jezuitskou akademií a dostala název Karlo-Ferdinandova univerzita.
posted by rebarbora at 7:52 AM
