21. 10. 1435

Kališnické kněžstvo zvolilo arcibiskupem Jana Rokycanu, kterého však papež nikdy neuznal.
5. 6. - 14. 8. 1436 Na jihlavském shromáždění českých stavů byl Zikmund přijat za českého krále, když vyslovil souhlas s majetkovými přesuny na úkor církve a s basilejskými kompaktáty, která zde byla slavnostně vyhlášena. Kompaktáta byla kompromisem mezi stanoviskem basilejského koncilu a čtyřmi artikuly pražskými. Povolovalo se jimi prakticky jen přijímaní pod obojí.
9. 9. 1437 V Praze byl popraven Jan Roháč z Dubé s více než padesáti spolubojovníky, když královská vojska dobyla předtím jeho hrad Sion u Kutné Hory, které se stal po bitvě u Lipan posledním místem ozbrojeného odporu proti Zikmundovi

léto 1433

V době obléhání katolické bašty Plzně došlo v husitském vojsku k nepokojům, při nichž byl napaden i Prokop Holý. Ten pak polní vojsko opustil a odebral se do Prahy.
11. 11. - 22. 12. 1433 Na svatomartinském sněmu husitů v Praze byla zvolena nová dvanáctičlenná vláda, v níž měla převahu šlechta. Sněm vyzval polní vojska, aby zanechala dalších bojů.
6. 5. 1434 Staroměstští ve spojení se šlechtou se zmocnili Nového Města, spojence táboritů a sirotků. Prokop Holý se zachránil útěkem a postavil se znovu do čela polních vojsk.
30. 5. 1434 U Lipan nedaleko Českého Brodu došlo k bitvě mezi panskou jednotou a polními vojsky. Bitva skončila katastrofální porážkou polních vojsk. Padlo v ní na 10 000 mužů, mezi nimi i Prokop Holý se svými hejtmany.

4. - 9. 4. 1429 V Bratislavě probíhala jednání mezi císařem Zikmundem a husity vedenými Prokopem Holým. Husité žádali, aby jim Zikmund zprostředkoval veřejné slyšení, na němž by vyložili svůj program a vyvrátili pomluvy protivníků. Jednání skončila nezdarem.
14. 8. 1431 U Domažlic se žoldnéři páté křížové výpravy dali na útěk již při zpěvu blížících se husitských vojsk.
15. 10. 1431 Církevní koncil pozval husity k jednání do Basileje.
18. 5. 1432 Na jednání husitů s delegací basilejského koncilu v Chebu bylo dosaženo dohody o způsobu řešení sporu mezi koncilem a husity v tzv. soudci chebském. Husité dosáhli nebývalého úspěchu, neboť si vydobyli právo svobodně hájit své učení a jednat s církví jako rovný s rovným.
1. - 4. 1433 Husitské poselstvo v čele s Prokopem Holým jednalo na basilejském koncilu o čtyřech artikulech pražských. Jednotlivé artikuly obhajovali Jan Rokycana, Oldřich ze Znojma, Petr Payne zvaný Engliš a Mikuláš z Pelhřimova. K dohodě nedošlo a jednání pak pokračovalo v Praze.

husite

20. 4. 1423 V bitvě u Hořic porazil Žižka panská vojska.
7. 6. 1423 V bitvě u Malešova u Kutné Hory porazil Žižka spojená vojska pánů a Pražanů. Pražský městský svaz se rozpadl a většinu jeho měst ovládl Žižka.
14. 9. 1424 Na Špitalském poli v Praze bylo uzavřeno příměří mezi Pražany a Žižkou, když pražští konšelé slíbili, že se plně podřídí Žižkovu velení a zúčastní se po jeho boku výpravy za osvobození Moravy z rukou císaře Zikmunda.
11. 10. 1424 Při výpravě na Moravu Jan Žižka u Přibyslavi zemřel. Jeho vojska se pak nazývala sirotčí.
1426 Proti husitům byla zahájena třetí křížová výprava.
16. 6. 1426 V bitvě u Ústí nad Labem dosáhla husitská vojska, vedená poprvé Prokopem Holým, vítězství nad křižáky.
4. 8. 1427 Husitská vojska zvítězila nad křižáky čtvrté kruciáty v bitvě u Tachova.
1428 - 1433 Husité podnikly četné výpravy, kronikářem nazvané "spanilé jízdy", do okolních zemí. Spanilé jízdy byly nejen odvetou za křižácké výpravy, ale i zdrojem obživy pro polní vojska. V neposlední řadě sloužily husitům i propagaci a obraně jejich ideí, podobně jako manifesty, šířené v národních jazycích po celé Evropě.

30. 6. 1421

Jan Želivský spojil Staré a Nové Město pražské a za konšely dosadil své přívržence.
17. 11. 1421 Na zemském sněmu v Brně kapitulovala moravská husitská šlechta před Zikmundem a přijala ho za krále. V březnu 1422 předal Zikmund Moravu do správy svému zeti Albrechtovi Habsburskému.
6. - 10. 1. 1422 V bitvách u Kutné Hory, u Habrů a u Německého Brodu (dnešní Havlíčkův Brod) připravil Jan Žižka křižáckým vojskům zdrcující porážku.
9. 3. 1422 Jan Želivský a devět jeho předních stoupenců byli vylákáni na Staroměstskou radnici, od začátku roku ovládanou Želivského odpůrci, a téhož dne popraveni. Ačkoli lidové povstání viníky potrestalo, vláda chudiny v Praze prakticky skončila.
4. 1423 Jan Žižka odešel z Tábora, založil ve východních Čechách tzv. Menší Tábor a stanul v čele orebského městského svazu. S Táborem však i přes určité neshody spolupracoval dál.

2. 1421 Vznikl městský husitský svaz pražský. Krátce nato se utvořily městské svazy táborský a orebský.
4. 1421 Žižka rozdrtil pikarty v Příběnicích a přes 60 lidí nechal upálit. Zbytky pikartů, kterým se podařilo z Příběnic uprchnout, zlikvidoval Žižka v říjnu 1421.
5. 1421 Byla vyhlášena druhá křížová výprava proti husitům.
3. - 7. 6. 1421 V Čáslavi se konal zemský sněm za účasti husitské i katolické šlechty z Čech a Moravy a zástupců měst, která byla od této doby považována za samostatný městský stav. Sněm vyhlásil pražské artikuly za zemský zákon, zbavil Zikmunda trůnu a zvolil dvacetičlennou zemskou vládu, složenou z 8 měšťanů, 7 představitelů nižší šlechty a 5 pánů. Boje s křižáky však dávaly skutečnou moc do rukou vojenských hejtmanů.

7. 1420

Asi v této době byl zformulován společný husitský program, čtyři artikuly pražské. Požadoval svobodné hlásání slova božího, přijímaní svátosti oltářní pod obojí způsobou, odejmutí světské moci kněžím a obecné (tj. týkající se všech stavů) trestání smrtelných hříchů.
9. 1420 Táborité si zvolili vlastního biskupa. Stal se jím Mikuláš z Pelhřimova zvaný Biskupec.
1. 11. 1420 V bitvě pod Vyšehradem porazili Pražané vojsko Zikmundových moravských stoupenců.
10. 12. 1420 V Praze se sešli táborští kněží s univerzitními mistry k diskusi o táborském programu. V tomto "hádání ve Zmrzlíkově domě" pražští mistři táborský program pro jeho radikálnost v náboženských i společenských otázkách odmítli. V té době se začaly projevovat názorové rozdíly i v Táboře samotném.
2. 1421 Žižka vypudil z Tábora na tři sta představitelů krajní táborské levice, tzv. pikartů (podle náboženské sekty vypovězené z Picardie v severní Francii), mezi nimi i jejich přední představitele kněze Martina Húsku zvaného Loquis (mluvka) a Petra Kániše. Potlačil též vzpouru pikartů ve svém vojsku. Po vypuzení z Tábora se pikarti uchýlili do nedalekých Příběnic, kde jejich učení nabylo krajně sektářských rysů.

husite

1. 3. 1420 Papež Martin V. vyhlásil proti "kacířským" Čechům křížovou výpravu.
25. 3. 1420 U Sudoměře došlo k první velké bitvě husitské epochy, v níž husité dosáhli vítězství nad mnohonásobnou přesilou jihočeských pánů. V bitvě osvědčil své vojenské umění Jan Žižka z Trocnova, který se pak stal i jedním ze čtyř táborských hejtmanů.
3. 4. 1420 Pod tlakem pražské chudiny v čele s Janem Želivským odpřisáhli konšelé Starého i Nového Města pražského věrnost kalichu a zavázali se hájit ho všemi prostředky.
5. 1420 V Praze ohrožené křižáky, se na výzvu Pražanů soustředily revoluční síly celé země.
14. 7. 1420 Husité pod Žižkovým vedením porazili Zikmundova křižácká vojska v bitvě na Vítkově hoře.
28. 7. 1420 Zikmund Lucemburský se dal v době obléhání Prahy korunovat na českého krále. Husitská většina ho však neuznávala.

25. 10. 1419

Novoměstští husité obsadili Vyšehrad. Na pomoc novoměstským začaly ku Praze proudit ozbrojené skupiny husitů z jižních a východních Čech.
4. 11. 1419 Novoměstští husité spolu se svými venkovskými spojenci dobyli Malou Stranu. Po deseti dnech bojů uzavřely obě bojující strany dohodu o příměří do jara příštího roku. Část husitů se pod vedením Jana Žižky z Trocnova vydala do Plzně, další odházeli do jiných českých měst.
12. 1419 V Brně jednali zástupci českých stavů s uherským králem Zikmundem o podmínkách jeho nástupu na trůn. Jednaní ztroskotala, protože Zikmund odmítl povolit přijímaní pod obojím.
21. 2. 1420 Jihočeští husité dobyli Sezimovo Ústí, kde začali budovat své první středisko. Pro nevhodnou polohu Sezimovo Ústí na jaře opustili a založili město Tábor. Zpočátku měla na Táboře převahu chudina, která se zde pokusila vybudovat beztřídní společnost na základě společného majetku a všeobecné rovnosti. Svou vidinu "království božího na zemi" vtělila do radikálního protifeudálního programu.

husite

30. 7. 1419 Pražský lid vedený Janem Želivským zaútočil na Novoměstskou radnici, kde byli vězněni přívrženci husitství. Svrhl z oken reakční konšely a uchopil se moci ve městě.
16. 8. 1419 Zemřel Václav IV. Po jeho smrti propukly v Praze velké lidové bouře. Zatímco lid útočil na kláštery a domy bohatých patricijů, šlechta se zmocňovala církevního i královského majetku.
30. 9. 1419 Na Křížkách (vrch mezi Prahou a Benešovem) se konal velký tábor lidu z celých Čech. Mnoho účastníků tohoto tábora se pak odebralo do Prahy, kde se mělo v listopadu sejít další velké shromáždění lidu.
6. 10. 1419 Staré Město pražské se připojilo k dohodě české šlechty o zachování klidu v zemi do příchodu očekávaného Václavova nástupce, uherského krále Zikmunda. Mimopražští husité museli opustit město a Pražský hrad a Malá Strana byly obsazeny vojskem.

- po prohrané válce s Pruskem (1866) bylo ale již jasné, že dosavadní centralistické uspořádání státu se už nedá udržet. Se svými požadavky na přestavbu říše se jako vždy nejdůrazněji přihlásili Maďaři. Mezi habsburskou monarchií a Maďarskem došlo k tzv. Rakousko - Uherskému vyrovnání (1867), tzn., že rakouské císařství bylo změněno v dualistický stát - Rakousko - Uhersko. Uhry se de facto staly samostatným státním útvarem s vládou, spravující všechny domácí záležitosti. S Vídní je spojovala pouze osoba panovníka, společná finanční, vojenská a zahraniční politika. Vyrovnání však zcela opomenulo zájmy slovanských národů. Rakousko - Uhersko nedokázalo překonat národní antagonismus, což nakonec vedlo k jeho rozpadu. Na podzim 1918 se rakousko - uherský mnohonárodnostní konglomerát definitivně rozložil. (28. X. příměří, 3. listopadu rakouská armáda definitivně zastavila boj). Češi a Slováci, Chorvati, Srbové a Slovinci, Maďaři a další vyhlásili své nezávislé státy.

František II

- po rakouské porážce ve třetí koaliční válce r. 1805 (bitva u Slavkova) bylo rozhodnuto o dalších územních změnách v Říši; vznikl Rýnský spolek německých států pod Napoleonovým protektorátem. To znamenalo faktický zánik Svaté říše římské národa německého, jež byla od třicetileté války víceméně formálním politickým útvarem. Proto císař František II. se 6. srpna 1806 na nátlak Napoleona vzdal německé císařské koruny a prohlásil Říši za zrušenou. Rýnský spolek se rozpadl definitivně v říjnu 1813, kdy se za národně osvobozenecké války většina jeho členských států připojila k prusko - rusko - rakouské koalici proti Napoleonovi.
- po pádu Napoleona Vídeňský kongres potvrdil rozdělení Německa, byť tentokrát jen na 38 států, které opět vytvořily „koalici“ s Rakouskem, tzn. byly formálně spojeny do tzv. Německého spolku; rakouský císař, který získal zpět alpské provincie i další oblasti ztracené v jednotlivých konfliktech (Lombardie, Benátsko, Toskánsko, Parma, Modena ...) se stal hlavou Německého spolku, který nahradil bývalou římsko - německou říši, respektive Napoleonův Rýnský spolek. Získalo tak rozhodující vliv ve střední Evropě a na Apeninském poloostrově. (Spolkový sněm, zasedající za rakouské předsednictví ve Frankfurtu n. M., neměl však faktickou moc)