Sparta

Zde řídil výchovu stát. Slabá a neduživá novorozeňata byla pohozena v pohoří Táygetos.
Od 7. roku života byli chlapci odebráni rodičům a vychováváni v přísné společenské kázni a pod státních dohledem v družinách, rozdělených podle věku. Káždá z těchto družin byla vedena 20letým mužem, kterého museli bezpodmínečnšě poslouchat. Za neposlušnost byli trestáni. Učili se skromnosti v jídle i pití, v odívání i bydlení. Cvičili se v běhu, skoku dalekém, zápolení, vrhání oštěpem a diskem. Dále se učili psaní, čtení, hudbě, zpěvu a tanci.

školství ve starověkém Řecku

Ve Spartě bylo cílem výchovy vypěstovat v chlapcích udatnost v boji a schopnost ovládat masy podrobeného obyvatelstva (heilóti). Důraz se proto kladl především na tělesný výcvik. Oproti tomu v Athénách byla duševní a tělesná složka výchovy harmonicky sladěna. V celém antickém Řecku pak byla výchova určena výhradně pro svobodné občany, popř. pro metoiky (cizinci), otroci z ní byli vyloučeni.

Nahlédnutím do astrologie je devátá kniha kde se dozvíme o pohybech hvězd, měsíce a slunce. Závěr deváté knihy se zabývá sestavováním vodních a slunečních hodin.
V poslední knize se můžeme seznámit se stavebními stroji jež římané měli k dispozici v 1. stol. Jsou to například různé zvedací stroje, čerpadla a nástroje k měření. V této knize se Vitruvius věnuje také válečným strojům, jímž se profesně věnoval během své kariéry. Patří sem všeobecně známé katapulty, balisty a želvy.
Vitruvius se svým dílem stal jedním z nejznámějších antických autorů. To samo by splnilo Vitruviuv sen zanechat na sebe památku budoucím generacím. Jeho přání bylo bezesporu mnohonásobně překročeno. Prostřednictvím architektů a stavitelů výrazně ovlivnil tvář dnešního světa.

Šestá kniha je zaměřena na soukromé obydlí. Vitruvius popisuje i nejvhodnější světové strany pro různé místnosti. Opět je zde zvláštní popis řeckého domu. Sedmá kniha si všímá výzdoby interiérů různými úpravami jako jsou štuky, nástěnné malby a použití mramoru. Je zde také technologický postup při přípravě jednotlivých barev. Vedením vody do budov se Vitruvius zabývá v knize osmé. Je zde popsán způsob jejího získávání, zjišťování jakosti a vedení.

V třetí a čtvrté knize

se věnuje stavbě chrámu. Nejdůležitější při stavbě chrámu je symetrie jako je tomu u lidského těla (viz. da Vinciho schéma lidského těla). Popisuje také druhy chrámů podle sloupů. Nejdůležitější a asi všem nejznámější jsou popisy slohu iónského,korintského a dórského.
Kniha pátá je věnována ostatním veřejným stavbám jako jsou forum, basiliky, divadlo, pokladnice a vězení. V této knize také popisuje sloupořadí a procházkové cesty, lázně a také různé vodní stavby. Pro popis basiliky použil Vitruvius své vlastní zkušenosti se stavbou basiliky ve Fanu. Věnuje se také ozvučení divadla pomocí bronzových nádob, které fungovali jako repreduktory. Zajímavé je také porovnání římského a řeckého divadla.

Nejpoutavější částí druhé knihy je její počátek kde se věnuje životu prvních lidí a vývoji lidského obydlí. Popisuje vznik prvního společenství kolem náhodně vzniklého ohně a vznik řeči. Dále se dostává ke stavbám prvních chýší a jejich vývoji. Uvádí příklady z okrajových částí římské říše kde si tamní národy staví ještě obdobné přístřešky. V dalších částech druhé knihy se věnuje stavebnímu materiálu (cihlám, písku, vápnu a dřevu). V této kapitole se věnuje také vyzdívání.

To znamená,

že se Vitruvius na stáří již více nevzdělával a dokonce mu nebyly známi ani věci na konci jeho života době již běžné jako klenební technika z cihel. Vitruvius byl spíše stavebním inženýrem než architektem. Což je cítit při porovnání pasáží o architektuře se stavební technikou.
Počátek první knihy se věnuje stavitelovu vzdělání. Vitruvius požaduje od stavitele znalost všech oborů lidského vědění včetně filozofie a hudby. První kniha se dále zabývá výběrem ideálního místa pro založení města, jeho opevněním a vytyčením ulic. Velký důraz klade při výběru míst na vanutí větrů. Zajímavá je poslední část, kde určuje ideální místo pro stavbu veřejných budov. U přímořských měst navrhuje zřídit forum logicky u přístavu, vnitrozemská města by je měla mít uprostřed. Nejzajímavější je výběr místa pro stavbu chrámu. Každému bohu určuje přesné místo ve městě. Například Marsův chrám má být vně hradeb, aby nevznikl mezi občany ozbrojený spor a mohl tak z venku chránit hradby.

Vitruviovo dílo

je jak už název odpovídá rozděleno do deseti knih. Prvních osm se věnuje stavebnímu inženýrství a architektuře. Kniha osmá se zabývá gnómonikou a přístroji na měření času. Poslední kniha se věnuje stavebním strojům a také válečným strojům. Vitruvius byl často kritizován za styl jímž psal. Byl ovšem mužem praxe a v tomto jeho kniha splnila účel. Díky Vitruviovi se také dovídáme o jiných autorech. Především řeckých, jejichž díla se nám buď nezachovala nebo zůstaly jen zlomky. Při zmínkách o literatuře zde nacházíme pouze autory předaugustovské.

Tento způsob

pohlížení na dílo se razantně změnil s nástupem italské renesance. První renesanční opisy Vitruvia vznikli v pol. 15. století a na počátku století 16. (Martini 1458 a Caesariano 1521). V tomto období také vznikali četné komentáře např. Albertio, Serlio. K nejznámějším patří komentář Daniela Barbata z roku 1567. Vlastní díla podobného rázu vydali Serlio, Vignola a Palladia. V roce 1542 byla v Římě založena Academia Vitruviana. Autor deseti knih o architektuře tak výrazně ovlivnil renesanční stavitelstní.

Sám autor doufal,

že když se neproslavil svými stavbami jako jiní architekti tak jeho jméno vstoupí do historie ve spojitosti s tímto dílem. Jeho očekávání se určitě naplnilo a již brzy je Vitruvius citován jako uznávaná autorita na poli architektury. V 1. století n.l. se na Vitruvia odvolávají Frontinus a Plinius Starší. Dílo nezapadlo ani po úpadku klasické antické kultury a vzdělanosti. Bylo nadále citová a přepisováno již od raného středověku. Díky těmto středověkým scriptoriím se nám dílo zachovalo až do dnešní doby. Ve středověku byl spis používán především jako stavební příručka. Architektonickým prvkům nebyla věnována příliš velká pozornost.

Své dílo Vitruvius tvořil postupně a úvody jednotlivých knih většinou dopisoval až na konec. Z těchto úvodů můžeme také odvodit dobu vzniku knihy. Svoji práci začal zřejmě ještě ve třicátých letech před Kristem. Svazek byl vydán nějaký čas po napsání vzhledem na změnu poměrů která se v té době proběhla v Římské říši. Podle oslovování Octaviana (Augustus od 27 př.n.l.) může usuzovat, že kniha vznikla v období mezi počátkem třicátých let a 27 rokem před Kristem.

Sám sebe popisuje jako zneuznaného architekta, který se nedokázal prosadit. Nedá se ovšem říci, že by si žil špatně. Na přímluvu Octavie, sestry Augusta jemuž je kniha věnována, byl dostatečně finančně zajištěn. Vzhledem k tomu, že za života nedostal dostatečnou možnost uplatnit své umění a byl dostatečně finančně zajištěn, rozhodl se své vědomosti zanechat budoucím generacím.

Deset knih o architektuře

Autorem díla De architectura libri decem je Vitruvius. Víme o něm pouze to co nám sám napsal do úvodů jednotlivých knih. Zřejmě byl synem architekta a dostalo se mu velmi kvalitního vzdělaní. P. Thiesler ho ztotožňuje s římským jezdcem Mamurrou. Mamurra byl Caesarovým vedoucím stavebně technických prací v Galii. Ovšem tato možnost se zdá nepravděpodobná.
S Mamurrou Vitruvia spojuje, že též působil v Caesarově vojsku. Jeho specializace byla stavitel válečných strojů, jimž se také věnuje v desáté knize. Z tohoto důvodu se můžeme domnívat, že některá místa která popisuje opravdu navštívil. Většinu zná zřejmě jenom z jiných děl nebo z vyprávění jiných. Později se podílel za Augustovi vlády na stavbě vodovodů pro soukromé domy. Jedinou stavbou, kterou vybudoval byla basilika ve Fanu.

- Výrazným rysem Thukydidovy metody jsou přímé řeči – tvoří téměř pětinu spisu – často však řečníkům do úst spíše své vlastní názory – v pozdějším věku změnil metodu a namísto přímé řeči čerpal z autentických dokumentů.
- Cílem Hérodotových dějin bylo vyprávění zajímavým způsobem události a činy hodné zapamatování, cílem Thukydidovým bylo poučit, nikoli se zavděčit se čtenáři či posluchači – nenajdeme u něho povídkové až románové prvky, oblíbené u Hérodota
- Thukydides nepsal své dějiny jen proto, aby byly zachovány potomstvu, měly poznáním minulosti sloužit k poučení budoucích pokolení

Co se týče překladatelů – největší pozornost přitahovala slavná Periklova řeč na padlými – 1882 – Vilém Žabka

METODA

navázání na Hérodota
- prameny – vlastní zkušenosti + vzpomínky současníků – pátrání po nich přísně kritické: „Pátrání nebylo lehké, neboť ti, kteří se jednotlivých akcí zúčastnili, neříkali totéž o týchž věcech, ale mluvili podle toho, jak byli nakloněni jedné nebo druhé straně nebo jak jim sloužila paměť.
- Na rozdíl od Herodota neužívá nadpřirozeného výkladu, nevykládá o věštbách, ani o zásazích bohů
- Chronologický systém – i přes to, že řecké státy neměly v této době jednotný letopočet ani jednotný kalendář (dokument o Nikiově míru má dvojí datování – spartské a athénské) a používá i místní datování, navíc řecký rok začínal uprostřed léta a rozděloval tak jednu válečnou sezónu do dvou řeckých let. Thukydides proto čísluje léta peloponnéské války od jedné do jedenadvaceti, kdy jeho líčení končí, a každý rok dělí na dvě sezóny, letní a zimní.