Druhou až čtvrtou knihu

a část páté zabírá nerozhodná část peloponnéské války (léta 431-421). Nikiův mír považoval původně za trvalejší, než skutečně byl. Šestou a sedmou knihu věnuje dramatickému a velkolepému líčení nakonec katastrofální athénské výpravy na Sicilii (léta 415-413). Osmou knihou začíná podrobný výklad o poslední fázi války, tzv. dekelejské válce, který měl dospět až k pádu Athén r. 404.
Na nedokončené Thukydidovo dilo navázalo několik pozdějších historiků. Patrně nejvýznamnější pokračování, Theopompovo, se nám nezachovalo, zachované pokračování Xenofontovo se svou kvalitou nedá s Thukydidem měřit.

Thukydides

vidí hlavní příčinu války v postupné přeměně athénského námořního spolku v říši centrálně ovládanou Athéňany, jejíž rostoucí moc nakonec vedla Spartu a její spojence k zahájení válečného konfliktu, je dodnes přijímána za správnou. Bezpochyby šlo také o střet mezi mocenskými zájmy obou soupeřů.
Thukydidovi se nepodařilo vylíčit peloponnéskou válku celou, jeho spis náhle končí uprostřed líčení událostí v zimě r. 411. V mnoha ohledech je nejzajímavější první kniha. Thukydides v něm jednak zdůvodňuje, proč si vybral za předmět svého bádání právě peloponnéskou válku, jednak stručně popisuje svou metodu historického bádání, a to v přímém protikladu ke svým předchůdcům, mj. i Hérodotovi.

DÍLO

V 1. knize vylíčil stručně události od 479/8 do 440/39, které zdůvodňují jeho názor na pravou příčinu peloponnéské války. Datum, kterým toto vylíčení začíná, je věcně zdůvodňitelné, roku 478 založili Athéňané svůj námořní spolek. Thukydides však jde ještě o rok dále a vyprávění 1. knihy začíná stručnou zprávou o událostech, jež r. 479 vedly Athéňany v čele řeckého vojska k dobytí města Séstu v helespontské úžině (Dardanely) obsazené Peršany. Touto událostí zakončil totiž své dějiny řecko-perských válek Hérodotos, na kterého tak Thukydides vědomě chronologicky navazuje.

Vzájemné boje mezi dvěma nejvýznamnějšími mocenskými seskupeními v Řecku v 5. stol., mezi LAKEDAIMOŇANY a jejich spojenci a ATHÉŇANY a jejich spojenci nebo podle dnes běžné terminologie mezi PELOPONNÉSKÝM SPOLEKM vedeným SPARTOU a mezi ATHÉNSKÝM NÁMOŘNÍM SPOLKEM provázely celý Thukydidův život. K první válce mezi Spartou a Athénami došlo už v létech 461 –446/5 př.n.l. a následující mír, „zlaté období athénských dějin pod politickým vedením Periklovým, se nakonec ukázal jen skvělou předehrou k rozhodujícímu mocenskému konfliktu v letech 431-404, který skončil úplnou porážkou Athén a rozpadem jejich říše.

PELOPONNÉSKÁ VÁLKA

„Začali ji Athéňané a Peloponnésané zrušením smlouvy o třicetiletém míru, který uzavřeli po dobytí Euboje. Před vylíčením jejího průběhu jsem se dal do psaní o příčinách této roztržky a o jejich sporech, aby nikdo nemusil jednou pátrat po tom, z čeho tak veliká válka mezi Řeky vznikla. Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji vzrůst athénské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že je dohnaly k válce.“

Za zcela historickou „kachnou“ je považována zpráva o Thukydidově příbuzenství s rodinou athénského tyrana Peisistráta.
Nic bezpečného nevíme ani o Thukydidově vzdělání a jeho učitelích. Jisté je jen, že mladý Thukydides dospíval v období vrcholného rozmachu athénské kultury v době Periklově, kdy v Athénách učili myšlení sofisté a Sokrates. Prvky jeho slohu lze shledat i ve slohu Protagora a Gorgia.

Thukydides

pocházel z bohaté athénské rodiny. Rodina měla vztahy k Thrákii, jméno Oloros – tak se jmenoval thrácký král, jehož dcera byla manželkou Miltiada, vítěze od Marathónu, a matkou Kimóna, nejvýznamnějšího athénského státníka od 70. do 50. let 5. století. O Thukydidovi se dovídáme podrobnější zprávy z jeho života ze životopisu Markellinova, ale i jiných děl – zmínky nacházíme u Plutarcha a Dionýsia Halikarnaského
Markellinus se zmiňuje o nápisu na Thukydidově hrobě, který nás seznamuje s historikovým plným občanským jménem: Thukydides, syn Olorův, z dému Halimús. Řada historiků věří v Thukydidovo příbuzenství s Miltiadem a Kimónem.

DĚJINY PELOPONNÉSKÉ VÁLKY

ŽIVOT
Athénský občan THUKYDIDES, syn Olorův, se narodil nejspíše mezi léty 460-455 př.n.l. Soudí se tak proto, že na počátku peloponnéské války r. 431 byl už dospělý. 424 byl zvolen jedním z deseti stratégů, což tehdá nebyl jen jeden z nejvyšších vojenských velitelů, nýbrž i současně jeden z nejvýznamnějších athénských politických činitelů vůbec, muselo mu být tedy alespoň 30 let. Datum jeho smrti lze doložit také jen přibližně. Víme, že se dožil konce války, tj. roku 404 – v tento rok se vrátil z dvacetiletého vyhnanství do Athén. Dle životopisu z 5. stol jakéhosi Markellina, prý zemřel více jak padesátiletý.

Z dob antického Říma známe mnoho různých pokrývek hlavy. Petasos byl řeckým prvkem. Frygická čapka s přehnutým cípem měla orientální původ a je doložena už u Etrusků. Také sem patří již zmiňovaná kukla – cucullus. Odznakem svobodného občana byl i plstěný, pevně přiléhající pilleus. Rica je čtvercový šátek z purpurové nebo světle modré látky s třásněmi. Nosily ji Římanky při náboženských slavnostech.

Později

se do mody dostávaly látky z Orientu (Číny). Římanky ladily oděv s odstínem vlasů či očí. Vedle jednotvárnosti mužského oděvu to působilo velmi osvěživě.
Spodní oděv u žen tvořila kožená zástěrka subligar a náprsenka mamillare pro ženy vyvinutější.Sprophium či fascia pectoralis byl dlouhý pruh barevné látky, který se na několikrát ovíjel kolem těla a uvazoval se pod prsy.
Těla si ženy často přepásávaly stužkami a kolem boků si připínaly zonu. V této době vzniká i castula – předchůdkyně spodničky.

Ženský oděv

se od mužského téměř vůbec nelišil. Togu ale ženy nenosily. Pokud ano, symbolizovalo to jejich potupu (např. nevěstky). Základem oděvu byla tunika ovšem delší než mužská. V pozdějším období se stala svrchním šatem stola. Šlo o dlouhý typ tuniky, která spadala ke kotníkům a v pase byla stažena opaskem. Tento oděv směly nadále nosit jen římské matróny, aby se tím odlišily od žen nižšího původu či otrokyň.
Na veřejnost se oblékala palla. Šlo o volný, bohatě zřasený plášť sahající až na paty. Mohla sloužit i k přikrytí hlavy. Vyráběna byla z vlny, později z hedvábí.

Spodní oděv u mužů nám není příliš znám. Jeho úkol splňovala tunika. Před zimou se chránili několika tunikami vrstvenými přes sebe. Prameny se zmiňují o oděvu císaře Augusta, ze kterého se později vyvinula košile – zde se jmenuje subucula. Ten císař nosil i vlněný živůtek a ovinky na stehnech a lýtkách. Je možné, že mohlo jít o jistý druh bederní roušky či snad kalhot, které Římané jinak odmítaly nosit.

Řecký himatión

byl vzorem také pro pallium, což byl nejrozšířenější druh pláště. Byl lehký, halil ramena, vpředu byl překřížený, v pase upevněný pásem.
Lacerna byl plášť obdélníkového tvaru, který se zapínal pod bradou nebo na rameni přezkou a často byl doplněn kapucí – cucullus. Byl to plášť vlněný, z tmavé látky a nosila se při špatném počasí. V pozdějším období byl vyráběn z lehčích a barevnějších látek a zdoben výšinkou.
Paenula byla cestovním pláštěm okrouhlého tvaru s otvorem pro hlavu a také s kapucí. Jako materiál při jeho výrobě sloužila vlna i kůže. V bohatých záhybech spadala až ke kolenům. Chránila proti vlhku a zimě.

- Toga praetexta – lemovaná širokým nachovým pruhem. Nosili ji děti, magistrátové a kněží
- Toga pura – toga mužů. Chlapec ji mohl obléknout při dosažení plnoletosti
- Toga candida – oblékali ji kandidáti o nějaký úřad, když předstupovali před své voliče
- Toga picta – zlatem vyšívaná pro triumfátora
- Toga dumplex –byla utkána z dvouvrstvé látky a sloužila v chladných dnech
- Toga pulla – měla černou nebo tmavou barvu, protože šlo o roucho smuteční

Ovíjela celou postavu, volné ponechávala jen pravé rameno. Z levého ramene splýval pruh k nohám, druhý konec se obtáčel pod pravou paží dopředu a přehazoval se přes levé rameno. V předu na prsou vznikal bohatě řasený záhyb – sinus, který nahrazoval kapsu na ukládání peněz. Při oblékání tógy musel většinou asistovat zkušený pomocník, protože materiál, ze kterého byla vyráběna, byl poněkud tuhý. Ani pohyb nebyl snadný. Díky památkám římského sochařství, máme doklady o několika způsobech řasení tógy. Tento oděv byl postupně nahrazován jednoduššími a kratšími plášti, což se nelíbilo mnohým vládcům. I přes četné zákazy se tóga stávala stále více jen slavnostním oděvem.

Od 2.století

n.l. se začínají nosit nové typy tuniky, které byli ušity z nových látek orientu, z ba-vlny, polohedvábné i hedvábné látky. Objevuje se i zdobení výšivkou či protkávání zlatem.
S vrchním oděvem v době míru a výsadou římského svobodného občana byla toga.(gens togata = národ oblečený v toze). Neřímané nesměli tento oděv nosit. Pokud Říman vyřizoval své úřední záležitosti, musel být on i úředník oděn v toze.
Byla vyráběna z bílé vlněné látky a její předlohou byl řecký himation. Má půlkruhový nebo elipsovitý tvar.

Tunica palmata

– byla nejhonosnější, při dolním okraji zdobena vyšívanými palmovými ratolestmi. Nosili ji triumfátoři, konsulové a kněží boha války
Tunika byla oděvem i řemeslníků – tmavší barva, či vojáků, kteří ji měli kratší, aby jim nepřekážela na dlouhých pochodech. Pod tunikou se většinou už nic nenosilo, proto zimomřivější oblékaly tuniky dvě.

Tunicátus

- oblečeni v tunice – označovalo sociální vrstvu, pro kterou byla tunika jediným oblečením na veřejnost.
Tunika dlouhá, nepřepásaná s rukávy spadajícími hlouběji na paže byla známkou zženštilosti.
Purpurový pruh splývající na tunice od krku přes prsa dolů, se stal znakem nejvýznamnějších stavů říše – senátoři (širší pruh), jezdci (úzký pruh).