Tibet
Viděl jsem Zákon, slepou souhru napětí a sil, jež se v psychice
bytostí odráží v harmonických či disharmonických prožitcích; jejich kvalitu nemůže změnit nikdo, ať se staví jako Bůh, člověk
nebo démon.
Byl jsem tedy sám. Křesťané měli Boha, jenž jim všechny problémy jednoduše luštil zdánlivě podle směrnic té které církve. Jogínové nižšího druhu měli psychickou moc, se kterou se mohli těšit
a tím ve svém Já narůstat k sebevědomí, jehož hodnotě jsem nedovedl uvěřit. A o buddhismu jsem nevěděl nic.
Chodil jsem tedy po světě, hledaje, čím vlastně jsem. Poznání
bylo příliš přesvědčující, a přece jsem se nemohl dopátrat, zda toto
poznání má někde svou obdobu. Viděl jsem tzv. mystiky, kteří
svůj poměr k Pánubohu vyřešili písmenkovým cvičením, dokud je
obr život opět nepřišlápl k zemi, v jejímž prachu přiznávali, že
jsou pouze jejími dětmi. . . Co tedy dělat? Mám stále chodit po
světě s vytvářejícím se a krystalizujícím přesvědčením, že mám
svůj vlastní, ode všech lidí odlišný světový názor? - Nemohu přece
být šílencem. . .
Prý je osud milostivý k těm, kdo upřímně hledají. Má prý své
nástroje a já jsem se již smířil s tím, že jsou tyto nástroje považovány za vladaře nad vlastním osudem. Ať tomu bylo jakkoli, dočkal
jsem se. Kdesi kdosi cosi četl. A četl to, co se shodovalo s mým názorem. Pak jsem se dozvěděl: tibetská mystika! -Tak přece?
Prameny na sebe nechaly ještě nějakou dobu čekat. A potom
náhle: Mahájána! Škola Kagjüpa! Již jsem věděl, že nejsem sám se
svým názorem! To pomohlo de
nitivně odvát přesvědčení "já to
vím nejlépe, protože to vím sám".
Našel-li jsem se tedy kdesi v tibetské mystice, mělo to své následky ve vztahu k názorům na subjekt, jímž jsem byl já sám.
Pochopil jsem, že jsem dříve prováděl pouze jógu, nikoli honbu na
názory. Učinil jsem ze sebe objekt pozorování a poučil jsem se,
že všechny psychické změny pramení z bytostné struktury. Poznal
jsem, že utváření této struktury je podmíněno aktivními psychickými projevy, totiž činy, myšlenkami a duševními stavy, jež snad
velmi rychle zapadají v zapomnění.
Zapomnění jsem poznal jako prostor, v němž tyto projevy
vzklíčí a vzrostou jako hotové skutečnosti, jako bytost sama - tak,
jak ji vidíme vybavenou jistými morálními a karmickými hodnotami, jež jsou v přímém poměru ke kvalitě subjektivního prožívání.
Ale nyní vím i toto: vznikl-li ve mně názor, který souhlasí s názory
severního buddhismu, stalo se to proto, že jsem se dovedl postavit
vůči své bytosti jako opravdu nestranný pozorovatel dějů, jež se
v ní odehrávaly. Pochopil jsem též, že odchylky v názorech na život a skutečnost u jednotlivců vznikají právě z toho, do jaké míry
se subjektivně nebo objektivně pozorující člověk dovede vůči své
bytosti postavit.
Nemusím tedy své názory látat z názorů lidí obecných nebo
z různých názorů vědeckých a případně náboženských. Je mi
známo, že světový názor lidstva je momentálním stavem krysta
lizace idealistického nebo materialistického postoje k životu a že se
tento názor bude měnit přesně podle toho, jak dalece tato krystalizace v budoucnu pokročí. Leč zdá se mi, že tento postup k názoru,
jaký by vystihoval povahu skutečnosti z univerzálního hlediska, je
tak křivolaký, že dnešní lidský rod k němu asi nedospěje.
bytostí odráží v harmonických či disharmonických prožitcích; jejich kvalitu nemůže změnit nikdo, ať se staví jako Bůh, člověk
nebo démon.
Byl jsem tedy sám. Křesťané měli Boha, jenž jim všechny problémy jednoduše luštil zdánlivě podle směrnic té které církve. Jogínové nižšího druhu měli psychickou moc, se kterou se mohli těšit
a tím ve svém Já narůstat k sebevědomí, jehož hodnotě jsem nedovedl uvěřit. A o buddhismu jsem nevěděl nic.
Chodil jsem tedy po světě, hledaje, čím vlastně jsem. Poznání
bylo příliš přesvědčující, a přece jsem se nemohl dopátrat, zda toto
poznání má někde svou obdobu. Viděl jsem tzv. mystiky, kteří
svůj poměr k Pánubohu vyřešili písmenkovým cvičením, dokud je
obr život opět nepřišlápl k zemi, v jejímž prachu přiznávali, že
jsou pouze jejími dětmi. . . Co tedy dělat? Mám stále chodit po
světě s vytvářejícím se a krystalizujícím přesvědčením, že mám
svůj vlastní, ode všech lidí odlišný světový názor? - Nemohu přece
být šílencem. . .
Prý je osud milostivý k těm, kdo upřímně hledají. Má prý své
nástroje a já jsem se již smířil s tím, že jsou tyto nástroje považovány za vladaře nad vlastním osudem. Ať tomu bylo jakkoli, dočkal
jsem se. Kdesi kdosi cosi četl. A četl to, co se shodovalo s mým názorem. Pak jsem se dozvěděl: tibetská mystika! -Tak přece?
Prameny na sebe nechaly ještě nějakou dobu čekat. A potom
náhle: Mahájána! Škola Kagjüpa! Již jsem věděl, že nejsem sám se
svým názorem! To pomohlo de
nitivně odvát přesvědčení "já to
vím nejlépe, protože to vím sám".
Našel-li jsem se tedy kdesi v tibetské mystice, mělo to své následky ve vztahu k názorům na subjekt, jímž jsem byl já sám.
Pochopil jsem, že jsem dříve prováděl pouze jógu, nikoli honbu na
názory. Učinil jsem ze sebe objekt pozorování a poučil jsem se,
že všechny psychické změny pramení z bytostné struktury. Poznal
jsem, že utváření této struktury je podmíněno aktivními psychickými projevy, totiž činy, myšlenkami a duševními stavy, jež snad
velmi rychle zapadají v zapomnění.
Zapomnění jsem poznal jako prostor, v němž tyto projevy
vzklíčí a vzrostou jako hotové skutečnosti, jako bytost sama - tak,
jak ji vidíme vybavenou jistými morálními a karmickými hodnotami, jež jsou v přímém poměru ke kvalitě subjektivního prožívání.
Ale nyní vím i toto: vznikl-li ve mně názor, který souhlasí s názory
severního buddhismu, stalo se to proto, že jsem se dovedl postavit
vůči své bytosti jako opravdu nestranný pozorovatel dějů, jež se
v ní odehrávaly. Pochopil jsem též, že odchylky v názorech na život a skutečnost u jednotlivců vznikají právě z toho, do jaké míry
se subjektivně nebo objektivně pozorující člověk dovede vůči své
bytosti postavit.
Nemusím tedy své názory látat z názorů lidí obecných nebo
z různých názorů vědeckých a případně náboženských. Je mi
známo, že světový názor lidstva je momentálním stavem krysta
lizace idealistického nebo materialistického postoje k životu a že se
tento názor bude měnit přesně podle toho, jak dalece tato krystalizace v budoucnu pokročí. Leč zdá se mi, že tento postup k názoru,
jaký by vystihoval povahu skutečnosti z univerzálního hlediska, je
tak křivolaký, že dnešní lidský rod k němu asi nedospěje.
Labels: zajímavosti
posted by rebarbora at 2:48 AM
