DOMÁCÍ LITERATURA

Oficiální, jezuitská
Nauková literatura
Bohuslav Balbín (1621 – 1688)
- příslušník jezuitského řádu
- jeho názory byly v opozici
- znám svým vlastenectvím vypovězen z Prahy do Klatov
- znám svým latinským pojednáním Rozpravy na obranu jazyka slovenského, zvláště českého
- zahájil řadu tzv. obran, stavějících se proti vytlačování češtiny ze společenského života a zdůrazňujících nepomíjející kvality češtiny
- věnoval se také českým kulturním dějinám: např. latinská práce Učené Čechy
ROZPRAVY NA OBRANU JAZYKA SLOVENSKÉHO, ZVLÁŠTĚ ČESKÉHO
Balbín píše toto své dílo 50 let po bělohorské bitvě (na přelomu let 1672/3) za naprostého úpadku vědomí jazykového i národního. Úpadek zavinili sami Čechové. Váží si více cizího než vlastního jazyka, mnohé rozčiluje i vlastní mluva. Závodí o dvorskou přízeň, projevuji netečnost a lehkomyslnou bezstarostnost o osudy národa, mlčí k zanedbávání starých práv a uzavírají sňatky s cizinci. I lidé duchovní, zvláště řeholníci, jsou národnostně bezbarví. Odstrašujícím vzorem tohoto úpadkového češství je horlivý odchovanec jesuitů, nejvyšší purkrabí hrabě Bernard Ignác z Martinic, syn smutně proslulého Jaroslava Bořiti z Martinic. Čechy se staly vlastní vinou velkým hostincem a zaopatřovacím ústavem Španělů, Francouzů, Vlachů a Němců, kteří právě proto, že jsou cizinci, předhánějí v hodnostech lidi domácí. Mají více peněz a mohou se v Čechách roztahovat. Germánské kmeny měnili již na úsvitě středověku svá sídla. Dnes se potulují zase po Evropě a zakládají své sídla všude tam, kde se jim vede dobře. Nemohou se a hlavně nechtějí se naučit jazyku svých hostitelů, požadují od nich aby znali němčinu, kazí jazyk původní (vznik románských jazyk) nebo vyhladí jazyk hostitelů úplně. K nám je láká naše pohostinnost, volná půda, řídkost obyvatelstva, výnosnost řemesel a umění. Cizinci vyčerpávají lid nesnesitelnými daněmi a bojí se, aby neztratili moc nad okupovanou zemí, vyhlazují soustavně národnostní a jazykové cítění hostitele.

J. A. Komenský

TVORBA:
LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE (1623)
Poutník hledající smysl světa a bytí je provázen dvěma neodbytnými průvodci – Vše zvědem Všudy budem a Mámení Mámilem. Každý máme na očích "brýle mámení" se "skly domnění" a rohovinou zvanou zvyk. Poutníkovi je nasadily "křivě jaksi", může a chce se vlastníma očima dívat. Z pohledu z vysoké věže se svět podobá městu s okrouhlými hradbami s ulicemi a "ryňky", jehož půdorys později autor sám i nakreslil. Lidé vstupují Branou života, ale vzápětí se Branou rozchodu obracejí do šesti hlavních ulic, které symbolizují stavy světa, řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky, a také "stav domovní". Setkávají se na prostředním náměstí s hradem královny Moudrosti, "zvláštnější" lidé dosáhnou hradu Štěstí.
Střídání zblízka viděných scén, dialogů i monologů v alegorické satirické nadsázce oživuje osobitý traktát a přibližuje ho dramatu, a to i hovorovými prvky jazyka jeho první, rozsáhlejší části, vlastního lidského labyrintu. Mámil s Vše zvědem každý stav vychvalují, ale Komenský vidí, jak už v rodině a manželství "sladké s hořkým se mísí". Jak lidé namáhající se "do přetržení" mohou "svým pachtěním chleba sotva obhájiti". Vidí závist, řevnivost, faleš a mamonářství, které zapomíná na duši. Nejvíce se věnuje nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka znal. Soudí jejíž hašteřivost, namyšlenost, úplatkářství, počínající už školními "exámeny", chlubivou okázalost jejich knihoven a povrchnost opravdových znalostí, autorství, které jen přelévají a ředí vědu z jedné knihy do druhé, náboženskou nesnášenlivost i rub života církví. Stav vrchnosti vidí duchovní žák Petra Chelčického v ostře ironickém světle. Zneužívání práva bezprávím, poměry za neomezené moci knížat a jejich úředníků, podlézavost lokajských nohsledů...
Směšnohrdinský obraz nekončí ani návštěvou hradu Moudrosti či Štěstí. Jak pošetile je lidé chápou! Všude jen úlisnost, vzteklost, bitvy, pálení a jiné muky: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti!" volá Komenský. "Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným!" A tu slyší hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!" Až ve spojení s Bohem a Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti.