Hrdinské legendy starého Říma

Gaius Mucius Scaevola


Etruský král Porsenna ale dál obléhal Řím a snažil se ho vyhladovět, což se mu
poměrně dařilo.
Mladý patricij Gauis Mucius však v senátu oznámil, že půjde do nepřátelského
ležení a zabije krále Porsennu. Ukryl pod pláštěm meč, pronikl do nepřátelského
tábora a dostal se až ke královskému stanu. Tam byl král Porsenna se svým
pobočníkem. Jeho pobočník však měl honosnější a bohatší šat než sám král. Gaius
Mucius osobně krále Porsennu neznal, a proto považoval za krále jeho pobočníka,
kterého probodl. Pak se dal na útěk. Jenomže ho chytili a odvedli zpět ke králi
Porsennovi.
Gaius Mucius prý řekl:
"Jsem římský občan. Mé jméno je Gaius Mucius. Přál jsem si jako nepřítel zabít
nepřítele a nemám méně odvahy k smrti, než jsem měl k vraždě. Je chloubou Římanů
hrdinsky jednat a hrdinsky trpět. A nejsem sám, kdo chová proti tobě tento
záměr. Za mnou je jich celá řada, která touží po téže slávě. Připrav se, chce-li
se ti, na toto nebezpečí, aby ses hodinu co hodinu potýkal o svou hlavu a měl v
předsíni královského stanu pořád nepřítele s mečem v ruce. Takovou ti my, římská
mládež, vyhlašujeme válku! Nemusíš se obávat ani vojska, ani boje! Rozhodovat se
bude mezi tebou samým a jedním z nás! Dulce et decorum est pro Patria mori!
(Sladké a vznešené jest zemřít pro Vlast! )"
Potom sám strčil pravou ruku do ohně, který byl připraven na jeho mučení, aniž
dal znát sebemenší bolest. Pouze poznamenal:
"Přesvědč se sám, jak nepatrnou cenu má tělo pro ty, kteří upínají zrak na
velikou slávu! "
Překvapený Porsenna prý zvolal:
"Odejdi! Dopustil ses většího nepřátelství vůči sobě samému než proti mně! "
Od té doby Gaiovi Muciovi říkali "Scaevola" ("Levák").

Hrdinské legendy starého Říma

3. Horatius Cocles


Když byl vyhnán poslední římský král Lucius Tarquinius Superbus ("Zpupný"), bylo
rozhodnutu, že v Římě už nikdy nesmí vládnout žádný král a že v čele republiky
budou vždy dva konzulové.
Vyhnaný král Tarquinius se však jen tak nevzdal a uzavřel spojenectví s etruským
králem Porsennou. Společně pak vytáhli proti Římu, který oblehli a zaútočili na
jediný most přes Tiberu, protože římští vojáci před obrovskou přesilou utekli.
Nepříteli se postavil pouze statečný Horatius Cocles, který s sebou měl chvíli i
své dva kamarády. Ty pak však poslal zpátky do Říma a hájil most sám. Ten most
byl velice důležitý. Kdyby se ho Etruskové zmocnili, dostali by se snadno do
Říma a byl by konec. Bohužel tragický pro Řím…
Římané z druhé strany most ničili.
Horatius Cocles zadržoval celou armádu Etrusků svým veliký štítem. Už se zdálo,
že podlehne, když byl konečně most zničen. Teprve teď se Horatius Cocles vrhnul
do řeky Tibery a doplaval zpět do Říma. Později mu v Římě postavili sochu.

Hrdinské legendy starého ŘímaHrdinské legendy starého Říma

Ve starověkém Římě bylo málo skutečných mýtů (pokud samozřejmě nepočítáme báji o
Romulovi). Většinou jde o hrdinské eposy a i těch je pomále…


Tři bratři Horatiové


Řím se opět jednou ocitl ve válečném stavu. Tentokrát se bojovali proti Albě
Lonze, které vládl král Tullus Hostilius. Nakonec bylo dohodnutu, že se bude
konat souboj třech proti třem. Za Albu Longu byli vybráni tři bratři Curiatiovi
a za Řím tři bratři Horatiové.
Začal souboj. Dva Římané však byli zabiti, zatímco Curiatiové byli pouze
poraněni. Vrhli se na zbylého Horatia, který se dal na útěk. Útěk to však byl
jen předstíraný. Nejrychlejší byl samozřejmě ten nejméně zraněný Curiatius, a
když Horatia dohonil, tak ho Horatius zabil. Totéž udělal i s tím druhým a s
třetím měl nejjednodušší práci, protože byl zraněn nejvíce a nejvážněji.
Příběh má však ještě jednu dohru. Vítězný Horatius měl sestru, která byla
zasnoubena s jedním z Curiatů, a když ho její bratr zabil, začal plakat a
naříkat. Horatia, kterému šlo v boji o život, to však rozzuřilo a probodl ji
mečem se zvoláním, že žádná Římanka nesmí plakat nad nepřítelem.
Vražda je však trestný čin, a proto byl odsouzen k trestu smrti oběšením.
Horatius se ale odvolal k lidu. Jeho otec měl dojemný proslov a řekl dokonce, že
jeho dcera byla zabita právem.
Lidové shromáždění nakonec Horatia osvobodilo s tím, že ho má jeho otec očistit
obětmi bohů na útraty obce.

Tibet

Viděl jsem Zákon, slepou souhru napětí a sil, jež se v psychice
bytostí odráží v harmonických či disharmonických prožitcích; jejich kvalitu nemůže změnit nikdo, ať se staví jako Bůh, člověk
nebo démon.
Byl jsem tedy sám. Křesťané měli Boha, jenž jim všechny problémy jednoduše luštil zdánlivě podle směrnic té které církve. Jogínové nižšího druhu měli psychickou moc, se kterou se mohli těšit
a tím ve svém Já narůstat k sebevědomí, jehož hodnotě jsem nedovedl uvěřit. A o buddhismu jsem nevěděl nic.
Chodil jsem tedy po světě, hledaje, čím vlastně jsem. Poznání
bylo příliš přesvědčující, a přece jsem se nemohl dopátrat, zda toto
poznání má někde svou obdobu. Viděl jsem tzv. mystiky, kteří


svůj poměr k Pánubohu vyřešili písmenkovým cvičením, dokud je
obr život opět nepřišlápl k zemi, v jejímž prachu přiznávali, že
jsou pouze jejími dětmi. . . Co tedy dělat? Mám stále chodit po
světě s vytvářejícím se a krystalizujícím přesvědčením, že mám
svůj vlastní, ode všech lidí odlišný světový názor? - Nemohu přece
být šílencem. . .
Prý je osud milostivý k těm, kdo upřímně hledají. Má prý své
nástroje a já jsem se již smířil s tím, že jsou tyto nástroje považovány za vladaře nad vlastním osudem. Ať tomu bylo jakkoli, dočkal
jsem se. Kdesi kdosi cosi četl. A četl to, co se shodovalo s mým názorem. Pak jsem se dozvěděl: tibetská mystika! -Tak přece?
Prameny na sebe nechaly ještě nějakou dobu čekat. A potom
náhle: Mahájána! Škola Kagjüpa! Již jsem věděl, že nejsem sám se
svým názorem! To pomohlo de
nitivně odvát přesvědčení "já to
vím nejlépe, protože to vím sám".
Našel-li jsem se tedy kdesi v tibetské mystice, mělo to své následky ve vztahu k názorům na subjekt, jímž jsem byl já sám.
Pochopil jsem, že jsem dříve prováděl pouze jógu, nikoli honbu na
názory. Učinil jsem ze sebe objekt pozorování a poučil jsem se,
že všechny psychické změny pramení z bytostné struktury. Poznal
jsem, že utváření této struktury je podmíněno aktivními psychickými projevy, totiž činy, myšlenkami a duševními stavy, jež snad
velmi rychle zapadají v zapomnění.
Zapomnění jsem poznal jako prostor, v němž tyto projevy
vzklíčí a vzrostou jako hotové skutečnosti, jako bytost sama - tak,
jak ji vidíme vybavenou jistými morálními a karmickými hodnotami, jež jsou v přímém poměru ke kvalitě subjektivního prožívání.
Ale nyní vím i toto: vznikl-li ve mně názor, který souhlasí s názory
severního buddhismu, stalo se to proto, že jsem se dovedl postavit
vůči své bytosti jako opravdu nestranný pozorovatel dějů, jež se
v ní odehrávaly. Pochopil jsem též, že odchylky v názorech na život a skutečnost u jednotlivců vznikají právě z toho, do jaké míry
se subjektivně nebo objektivně pozorující člověk dovede vůči své
bytosti postavit.
Nemusím tedy své názory látat z názorů lidí obecných nebo
z různých názorů vědeckých a případně náboženských. Je mi
známo, že světový názor lidstva je momentálním stavem krysta
lizace idealistického nebo materialistického postoje k životu a že se
tento názor bude měnit přesně podle toho, jak dalece tato krystalizace v budoucnu pokročí. Leč zdá se mi, že tento postup k názoru,
jaký by vystihoval povahu skutečnosti z univerzálního hlediska, je
tak křivolaký, že dnešní lidský rod k němu asi nedospěje.

kultura

Ústní lidové slovesnost
- tvorba lidu, zvláště venkovského
- bohatství tematické a žánrové
- doklad tvořivost a uměleckého cítění lidu
- odraz jejich životních zkušeností, např. písně, pohádky, lidové balady, pověsti, hry se zpěvy, loutkové hry
- inspirační zdroj pro literaturu, zvl. V období národního obrození