Základním prvkem

římského oděvu je tunika. Je vyráběna nejčastěji z domácí bílé nebo barvené vlny. Nosili ji muži, ženy, nobilita, městské i venkovské obyvatelstvo, svobodní i otroci. Její jakost a barva látky se měnili dle vlivu mody, střih však zůstával téměř stejný. Mezi její nesporné klady patřila i pohodlnost a nositelnost.
Tunika byla tvořena, podobně jako řecký chitón, dvěma obdélnými kusy látky sešitými v ramennou a na bocích. Zpravidla byla bez rukávů, případně měla jen krátké přešité rukávy, nosila se přepásaná a mírně podkasaná. U mužů sahala ke kolenům, u žen ke kotníkům.
Dle délky tuniky a použitého materiálu se odlišovala společenská vrstva.

Ř Í M S K É O D Í V Á N Í

Římská oděvní kultura navazuje na řeckou. Bývá někdy nazývána rokokem Řecka. Vyznačuje se stupňovitou zdobivostí, rafinovaností a přepychem, který je nejvýraznější v době císařské.
Mnohé převzaté prvky modifikovala a tím utvořila další etapu v dějinách odívání.
Původním oděvem Římana byla původně krátká kožená zástěra – subligar. Ještě na konci republiky se našly konzervativní rodiny, které zachovávaly tyto tradice. Tím demonstrovaly proti novému škodlivému duchu doby. Později nosili subligar jen sportovci.

Plošné míry
tetragonos pús pes quadratus čtvereční stopa 0, 0878 m
iugerum jitro 2523 m

Duté míry
kyathos cyathus číše 0, 0456 l
kotylé hemina mísa 0, 274 l
choinix (pouze
pro obilí) modius měřice 8, 73 l

Váhy
chalkús měďák 0, 09 g
obolos obol 0, 73 g
scrupulum unce 1, 137 g
libra libra 327, 455 g
talanton talentum talent 26, 2 kg

Míry a váhy

řecké římské české označení hodnota

Délkové míry
daktylos digitus palec 18, 5 mm
palaisté palmus dlaň (šířka dlaně) 74, 1 mm
pús pes stopa 296 mm
péchys cubitus loket 444 mm
passus krok
(vlastně dvojkrok) 1, 48 m
orgyiá sáh 1, 78 m
mille passus míle 1, 48 km

Hedvábné látky stály např. jmění a byly nedostupné dokonce i bohatým. Naproti tomu se v 5. stol. př. n. l. považovaly tři oboly denně za existenční minimum pro rodinu. Přepočty na novodobé měny, jak se v různých knihách objevují, vedou k nesprávným představám. Stejně nesprávné je přepočítávání podle obsahu kovu.

Označení vah

se používalo velmi často zároveň jako jména pro mince a v těch pak bylo obsaženo odpovídající množství stříbra. Zlaté mince měly deset až patnáctkrát vyšší hodnotu než stříbrné. Mědi se používalo jen pro drobné mince (jako byl např. chalkús nebo římský as), nebo také v dobách nouze, kdy byly peníze znehodnocovány. Kupní sílu těchto peněz je sotva možno určit, neboť v jednotlivých desetiletích a oblastech velice kolísala. Kromě toho mnoho věcí není možno vzhledem ke starověkému způsobu vyrábění co do jejich cen s dnešními věcmi srovnávat.

Attický měnový a mincovní systém:

Talent - 26,20 kg = 60 min = 6000 drachem
Mina - 100 drachem
Tetradrachma - 17,46 g = 4 drachmy
Didrachma - 8,73 g = 2 drachmy = statér
Drachma - 4,37 g = 6 obolů
Obol - 0,73 g

Kromě Athén patřily mezi významná střediska obchodu a mincovnictví také např. Korint, Aigina a další. Tato střediska ovlivnila řadu zemí starověkého světa (Jižní Itálie, Malá Asie, Palestina, Jižní Arábie).

Ražba mincí

se rychle šířila po celém pobřeží západní části Malé Asie. Byly to archaické stříbrné statéry z let asi 600 až 480 př. n. l. Ražba těchto raně archaických stříbrných statérů se šířila obchodem na západ.
Mezi nejvýznamnější oblasti Řecka patřily Athény a celá oblast Attiky. Zde se začalo s ražbou již v roce 610 př. n. l. Stříbro na mince se těžilo v dolech v Lauriu. Hlavními emblémy na athénských mincích byly amfora – symbol vyspělého hrnčířství a sova – znak moudrosti a emblém Athény, ochránkyně města. Základem měny byla drachma, která byla ustálena na 4, 37 gramů. V největším rozkvětu razily Athény, kromě stříbrných, i mince zlaté a bronzové.

O počátcích řeckého mincovnictví můžeme uvažovat již v souvislosti s používáním váčků s élektronovým práškem, kterých bylo užito jako směnného prostředku v Přední Asii a v některých oblastech Řecka v době 10. až 8. století př. n. l. Tyto váčky o hmotnosti lýdského statéru 14,1 g, zašité a opatřené pečetí, byly předchůdcem prvních řeckých mincí ze 7. století př. n. l.
Mince byly raženy ručně a poměrně jednoduchým způsobem. Na střížek, který byl umístěn na spodní razidlo zapuštěné so kovadliny, se přiložilo svrchní razidlo a úderem kladiva na jeho horní konec došlo k vyražení obrazů z razidel. Nejstarší mince měly obraz jen na líci, zatímco horní razidlo bylo zprvu opatřeno zahloubenými čtverci, tzv. quadratum incusum, které přidržovalo mincovní střížek, aby nesklouzl ze spodního razidla. Od poloviny 6. století př. n. l. se začaly rýt i do těchto čtvercových prohlubní obrazy, které později daly základ rubní straně mince.