Egypt

O značném úpadku náboženství však svědčí skutečnost, že se čaroděj římského období obrací k bohům kvůli každé malichernosti. Příčiny tohoto stavu můžeme vidět jednak v procesech, které zhoubně zasahovaly do složitého organismu staroegyptského náboženského života a také ve vzestupu čarodějnictví, konkrétně nekromanie, černé magie a temných kultů negativních božstev jako byly Amemait - postrach všech zemřelých, démon Apop - nepřítel Slunce v podobě obrovského hada, Kuk - bůh temnoty a jeden z prabohů, "jejichž vláda již skončila" nebo už zmiňovaný "zlosyn mezi bohy" Sutech - bůh pouště a bouřek, "stělesnění veškerého zla".

Voodoo v zemi pyramid
Zvláštní kategorii magických prostředků tvoří výroba "zastupujícího" těla, které sloužilo především při operacích černé magie. Staří Egypťané se domnívali, že pokud čaroděj vytvoří voskovou sošku živého člověka, může na základě magické vazby později definované zásadou "pars pro toto" docílit toho, že efekty úkonů, prováděných na voskové sošce, se přenášely na živé tělo osoby, kterou představovala. Jedna z nejstarších dosud objevených zmínek o magických rituálech se "zastupujícím" tělem s cílem usmrcení nepřítele, pocházející nápisů na rakvích Střední říše. Charakteristické příklady však pocházejí z období Nové říše, stejně jako z epochy krále Alexandra II. (323 - 310 př. Kr.).

"Začal čarovat, aby znehybňoval a působil neštěstí," píše se v Rollinově papyrusu. "Zhotovil několik sošek bohů a několik sošek lidí z vosku, aby lidem způsobil ochrnutí údů a věnoval je Rabekkameovi, kterého ustanovení představeným domu nedopustil Re."

Tento citát je pro naše další úvahy nesmírně důležitý, protože patří do skupiny písemných památek informujících o harémovém spiknutí proti Ramessovi III. (1188 - 1157 př. Kr.), poslednímu významnému panovníkovi Nové říše. Úkladů o život krále se zúčastnili také někteří mágové, kteří svým černým uměním bojovali jak proti Rammesovi, tak proti jeho strážním.

"Pentiboon, který byl správcem dobytka, mu řekl: Dones mi knihu, která by mi dodala magickou sílu a moc!", čteme v Leeově papyru. "On mu podal magickou knihu z knihovny krále Vasermaat - Rea meri - Amona, velkého boha, svého pána, a on šel použít svoji božskou sílu pro lid. Chodíval k boční stěně harému a na jiné velmi vzdálené místo, vyráběl lidské postavy z vosku, aby byly dodané dovnitř, k rukám úředníka El-rema, jednu část mužstva přimrazuje čarovným kouzelným zaříkáním, jiné omamuje několika slovy a jiné odváží pryč."

Nezahálel ani jeho kolega: "Jak řekli jiní velcí nepřátelé: ,Sešli na ně nemoc!', byla na ně seslána nemoc," stojí v Rollinově papyru. "Sváděl k tomu, aby i jiní činili špatnosti, jaké činil sám, a byl v nich silný, Re však nedopustil, aby se tak stalo."

Mágové proti faraónovi
Jak víme, z turínského soudního papyru vydaného Devériem v šedesátých letech 19. století, spiknutí bylo prozrazeno a podezřelí vyšetřovaní mimořádným soudem. Jeden z mágů byl ukrutným způsobem popravený, druhý byl dohnaný k sebevraždě. "Byl v tom vyslýchaný a zjistilo se, že je to pravda o všech zločinech a o všech hanebnostech, které si umínili vykonat. Byla to pravda o tom všem, čeho se dopustil s jinými velkými nepřáteli, vzbuzující hnus všech bohů a všech bohyň. Byl na něm vykonaný nejtěžší trest smrti, o kterém mluví bohové ,Vykonej jen na něm!'"

Magické texty a zaklínadla

Základním úkonem magie, a to nejen staroegyptské, bylo zaklínání sloužící k přivolání, spoutání, odeslání případně vyhánění astrálních bytostí. Nejstarším a nejjednodušším magickým prostředkem, který se zrodil spolu s jazykem, bylo zaklínadlo. Pronášení textu, ať už zpaměti nebo ze zápisu, mělo vždy imperativní charakter, bylo patřičně vokalizované a provázené magickými gesty. I když se nejstarší zaklínadla vyskytovaly pouze ve formě rozkazu či zákazu, později se spojovaly s jinými texty a vsuvkami do složitých celků. Magická zaklínadla se často stávaly předmětem přísného utajování, které nesměl vědět nikdo kromě majitele - jinak by ztratily účinnost.

"Tato kniha je velké tajemství", můžeme číst v sedmém odstavci XII. kapitoly Knihy mrtvých. "Nedopusť, aby ji vidělo oko člověka, protože je škodlivé, pokud ji pozná někdo cizí. Schovej tuto knihu!"

V textech jsou popsané všechny účinky, kterých je možno pomocí zaklínadla dosáhnout. Hovoří se o tajemném původu a nálezu čarovných papyrů, jako dokazuje například ukázka z Londýnského papyru z přelomu 13. a 12. stol. př. Kr.: "Tato kniha byla objevená v chrámové síni v Chebjefe, a dostala se tajemnou mocí bohyně do rukou předříkajícího svatých knih tohoto chrámu. Země byla v temnotách a měsíc svítil na tuto knihu na všech jejích cestách." Imperativní charakter zaklínadla se přitom postupem času (během dalších staletí) stupňoval. Je celkem přirozené, pokud mocný faraon jako zástupce živého boha na Zemi, přikazuje při pohřebním rituálu bohům staroegyptského panteonu, aby postoupili svou část své moci duchovi jeho zesnulého otce.

Tradice hovoří o všudypřítomnosti démonů, vyskytujících se někdy i v neviditelné formě. Obzvlášť milují temnotu a noc, světlu se přísně vyhýbají. Utíkají před vycházejícím sluncem, ale je možné je zaplašit také světlem pochodně nebo magickou lampou. Jejich hlavou se stal už zmiňovaný Sutech, zlosyn mezi bohy, bůh pouště, bouřek a zatracení.

Stále se horšící pověst tohoto boha k němu přitahovala celou plejádu dalších démonů. V literatuře se setkáme s Apopem, démonem v podobě obrovského plaza, který se snažil pohltit slunce. Jiný démon se jmenoval Bebon a podle všeho to byl příbuzný znetvořeného démona temnoty Babi. Další byl Nebed, odvěký nepřítel Réa, stejně jako Usíra a Hora.

Démoni vypadali vždy poněkud groteskně až hrozivě, ale mívali také lidskou podobu. Egyptští umělci nezobrazovali příliš děsivé a odpuzující scény, ale i ostré špičaté nože v rukách těchto zlovolných entit, plameny či jiskry vyletující z jejich úst působí sugestivně a odstrašujícím dojmem.

Se zlými duchy si egyptský mág obvykle nezahrával a při jejich přiblížení používal zaříkadlo na jejich zahnání. Pokud však vynikli do těla nějaké osoby, vypuzoval je, což nebyla rozhodně jednoduchá záležitost.

Magie starého Egypta

Vyvolávání mrtvých, tedy nekromanie, je podrobně popsaná v několika staroegyptských papyrosech. Najdeme tu celé návody, jak přivolávat nejen bohy a zářící duchy, ale také zlé, démonické bytosti, duchů zatracených. Motivem nekromanie byla touha po poznání věcí skrytých či budoucích, záměr odevzdat poselství mrtvému či vzdálenému člověku, či udílet rozkazy. Když entita z onoho světa odpověděla položené otázky či splnila rozkazy, mág ji propustil zvláštním rituálem.

Sutech, zlosyn mezi bohy
Všechny démonické bytosti byly obdařené nadpřirozenou silou a krom jiného dokázali také chrlit oheň. Ze zmíněných zlovolných tvorů si můžeme připomenout např. ty, kteří nosí jména vyjadřující charakteristické vlastnosti jako Červenooký, Slepohlavý, Bílozubý, Dalekokráčející, Drtič lebky, Kostilam atd. Do osobité skupiny se řadí démoni ve službách bohyně války Sachmet, kteří každoročně rozsívali mor po Egyptě. Nejvíc informací se však zachovalo o celých zástupech démonů podsvětí, popsaných v textu Knihy mrtvých. Někteří z nich střežili brány do království záhrobí před "nečistými", jiní jeskyně podsvětí a všechny zákoutí Usirevovy říše soumraku. Jejich "potravou" byly těla hříšníků a nápojem jejich krev.