- po prohrané válce s Pruskem (1866) bylo ale již jasné, že dosavadní centralistické uspořádání státu se už nedá udržet. Se svými požadavky na přestavbu říše se jako vždy nejdůrazněji přihlásili Maďaři. Mezi habsburskou monarchií a Maďarskem došlo k tzv. Rakousko - Uherskému vyrovnání (1867), tzn., že rakouské císařství bylo změněno v dualistický stát - Rakousko - Uhersko. Uhry se de facto staly samostatným státním útvarem s vládou, spravující všechny domácí záležitosti. S Vídní je spojovala pouze osoba panovníka, společná finanční, vojenská a zahraniční politika. Vyrovnání však zcela opomenulo zájmy slovanských národů. Rakousko - Uhersko nedokázalo překonat národní antagonismus, což nakonec vedlo k jeho rozpadu. Na podzim 1918 se rakousko - uherský mnohonárodnostní konglomerát definitivně rozložil. (28. X. příměří, 3. listopadu rakouská armáda definitivně zastavila boj). Češi a Slováci, Chorvati, Srbové a Slovinci, Maďaři a další vyhlásili své nezávislé státy.

František II

- po rakouské porážce ve třetí koaliční válce r. 1805 (bitva u Slavkova) bylo rozhodnuto o dalších územních změnách v Říši; vznikl Rýnský spolek německých států pod Napoleonovým protektorátem. To znamenalo faktický zánik Svaté říše římské národa německého, jež byla od třicetileté války víceméně formálním politickým útvarem. Proto císař František II. se 6. srpna 1806 na nátlak Napoleona vzdal německé císařské koruny a prohlásil Říši za zrušenou. Rýnský spolek se rozpadl definitivně v říjnu 1813, kdy se za národně osvobozenecké války většina jeho členských států připojila k prusko - rusko - rakouské koalici proti Napoleonovi.
- po pádu Napoleona Vídeňský kongres potvrdil rozdělení Německa, byť tentokrát jen na 38 států, které opět vytvořily „koalici“ s Rakouskem, tzn. byly formálně spojeny do tzv. Německého spolku; rakouský císař, který získal zpět alpské provincie i další oblasti ztracené v jednotlivých konfliktech (Lombardie, Benátsko, Toskánsko, Parma, Modena ...) se stal hlavou Německého spolku, který nahradil bývalou římsko - německou říši, respektive Napoleonův Rýnský spolek. Získalo tak rozhodující vliv ve střední Evropě a na Apeninském poloostrově. (Spolkový sněm, zasedající za rakouské předsednictví ve Frankfurtu n. M., neměl však faktickou moc)

. Rakouské císařství

Vznik Rakouského císařství byl logickým důsledkem změn, ke kterým došlo v Evropě pod vlivem Napoleonské Francie :
- po mírovým jednáních v Basileji, Eampoforniu a Lunéville získal Napoleon rozhodující vliv v zemích Říše, které byl jejich císař nucen odstoupit. Po korunovaci Napoleona císařem osud Svaté říše závisel již jen na vůli Korsikánově. Jediným řešením, které by zachránilo reputaci rakouské vládnoucí dynastie bylo tedy vytvoření nového císařského titulu. Proto 10. 8. 1804 římský císař František II. na zasedání státní konference oznámil, že se rozhodl kromě volené funkce římsko - německého císaře přijmout ještě dědičný titul císaře rakouského. Na rozdíl od pragmatické sankce nebylo přijetí nového titulu vázáno na uznání stavů jednotlivých zemí, ale prostě vyhlášeno úředním nařízením. Pro pozdější českou politiku bylo rozhodující, že všechny státoprávní dokumenty o vzniku Rakouského císařství zdůrazňovaly, že postavení jednotlivých korunních zemí se přijetím nového titulu nemění, tedy že např. v Čechách vládne rakouský císař pouze z titulu českého krále, i když roku 1804 byla tato formulce určena především permanentně opozičně naladěné uherské šlechtě.

Svatá říše římská (národa německého)

- tento dovětek užit až r. 1474 (962 - 1806)
- byla vytvořena r. 962 Otou I. Tento nejvýznamnější otovský panovník svou císařskou korunovací v Římě navázal na karolinskou tradici. (Tuto návaznost zřetelně demonstroval již při svém nástupu na trůn, když jako místo korunovace zvolil Cáchy a na konci korunovačních obřadů usedl na trůn Karla Velikého. S tím souvisí i dobytí langobardské říše (sev. Itálie), které ukončil v r. 951 královskou korunovací v Pavii. (r. 955 porazil Maďary na řece Lechu ve Švábsku))
- Přijetí císařské hodnosti (z rukou papeže Jana XII.) vyjadřovalo potvrzení nároků Oty I. na bývalé země Karlovců a jeho snahy nadřadit německé panovníky ostatním evropským suverénům. Tento titul však nebyl dědičný : aby se panovník mohl nechat korunovat na císaře, musel být nejprve zvolen německým suverénem, tzv. římským králem. Volbu prováděla říšská knížata. Teprve od 12. století přešlo toto právo na vybrané z nich, na kurfiřty (od r. 1198 tři knížata duchovní : arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský a čtyři panovníci světští : vévoda saský, markrabě braniborský, polohrabě rýnský a král český - mohou volit římsko - německého krále.)
- kolem roku 1158 se za Friedricha Barbarossy rozšířil název římská říše na „Svatou říši“, po jeho smrti však vliv císařů upadá, dochází k separačním tendencím
- vztahy mezi říší a českým státem byly upraveny r. 1212 ve Zlaté bule sicilské
- k poslednímu upevnění říše došlo za Karla IV. jejím spojením s českým královstvím. Základním zákonem („ústavou“) se stala Zlatá bula Karla IV. z r. 1356
- od 15. stol. se Římská říše stala anachronismem (= přežitkem; tzn., že titul je pouze formální), neboť za reformace získala říšská knížata samostatnost, kterou jim mír Vestfálský (24. X. 1648) potvrdil
- jako formální ji zrušil Napoleon I. v roce 1806

Císařství

(z lat. imperator, císař = nejvyšší panovnický titul)
1. Římské císařství (-27 až 476 / 1453)
- vzniklo za vlády Augusta Octaviana r.27 př.n.l.
- roku 395 n.l. se rozdělilo na východní a západní
- západní zaniklo 476 n.l. (poslední císař Romulus Augustulus)
- východní - Byzantské císařství trvalo až do r.1453
2. Franská říše Karla Velikého (800 - 843)
- korunovace Karla Velikého v Římě r.800 (papež Lev III.) měla dvě základní příčiny :
1. nepokoje v Římě, kde byl papež sesazen šlechtickou opozicí (Měl Karel Veliký právo zde zasahovat ? Vzhledem k tomu, že Byzanc jako reálná politická síla udržující řád již v Itálii dávno neměla žádnou moc a tehdejší císař Irena, která odstranila vlastního syna, nebyla na Západě uznávána jako legální vládkyně, musela se myšlenka na nové císařství ještě nabízet ? Kdy se z ní však zrodil konkrétní plán, to nelze rozhodnout. (Možná v době, kdy Irena usilovala o sňatek s Karlem Velikým.)
2. vědomě navázala na římskou tradici (ale nová římská říše zůstala bez ohledu na své jméno germánským státem; znamenalo to znovuzrození říše na západě, ale v křesťanském univerzálním smyslu)
-korunovace znamenala výzvu byzantskému císařství, vůči kterému vznášel Karel Veliký nárok na rovnoprávnost. K uznání ze strany Byzance došlo až v roce 812
- na základě Verdunské smlouvy se říše r. 843 rozpadla na tři části : Francii, Lotrinsko a Německo