Panovnická moc v českém státě 11.-12. století náležela Přemyslovcům zcela logicky. Po připojení Moravy se stali vládnoucím rodem i tam. Panovnická moc nebyla mocí absolutní. Starší názor o ,,státu“ jako rodovém majetku vládnoucího rodu nejsilnějšího kmene, jenž přemohl kmeny ostatní a získal jejich lidi a pozemky do svého ,,vlastnictví“, byl pod vlivem stále zesilujících feudálních vztahů ve výrobě i v ideologii postupně zatlačován názorem, že stát je teoreticky vlastnictvím vládnoucího panovníka, který vládne pomocí svých lenníků, jimž se za jejich služby, především vojenské, odměňuje poskytováním půdy, nesvobodných lidí a dalšími formami výsluh a odměn. Svým způsobem se do jisté míry podíleli na vládní moci vedle Přemyslovců i další představitelé staré rodové šlechty. Ještě v 11. století se uplatňovalo starší rodové pojetí. Muselo však narazit na velké překážky, které přirozeně vyvstaly při podstatném rozšíření ovládaného území, při pronikání křesťantví, při postupující feudalizaci výrobní i společenské.

Na sever od dnešního Šluknovského a Frýdlantského výběžku náleželo k přemyslovskému panství od 30. let 12. století Budyšínsko a Zhořelecko. Za přímou část Čech se počítala krajina v okolí dnešní Žitavy. Stejně tak bylo organickou součástí Čech i Kladsko na severovýchodě. Během doby se Přemyslovci pokusili i o výboje za hranicemi, aniž by však v nich měli v 11. - 12. století nějaký podstatnější a trvalejší úspěch.
Po vpádu Břetislava I. na polské území r. 1039, zůstalo součástí Břetislavova panství několik let Slezsko s Vratislvaví. Ale ještě před koncem své vlády se Břetislav tohoto území vzdal s tou podmínkou, že polský panovník i jeho nástupci budou do Čech odvádět roční poplatek 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata. Jiným ,,ziskům“ Přemyslovců proti Piastovcům bylo udělení titulu krále polského českému Vratislavu II., když ho císař r. 1085 povýšil na krále českého. Prováděním dynastické sňatkové politiky se Přemyslovcům podařilo připoutat trvaleji ke svému panství Budyšínsko. K dočasné ztrátě došlo r. 1124, kdy bylo dáno Sušicko jako věno Svatavy, dcery Vladislava I. bavorskému hraběti Fridrichu z Bogenu. Připojeno bylo znovu v r. 1265.

Území českého státu se stále měnilo. Na západě nepatřilo v době porážky Slavníkovců k přemyslovskémku státu Ašsko a Chebsko a nikdy v 11. - 12. století se nestalo jeho součástí. Styky Chebska a Chebu s českým státem začínají teprve ve 13. století, kdy je Přemysl II. získal r. 1265 jako říšskou zástavu. Na jihu sahalo slovanské osídlení hluboko do dnešního Rakouska. Správním střediskem byla Vitoraz. R. 1179 ,,přisoudil“ Fridrich Barbarossa část Vitorazska, počítaného dosud k Čechám rakouskému vévodovi Leopoldovi: o několik let pozdějí český kníže Frichrich věnoval samotnou Vitoraz s územím mezi řekami Lužnicí a Stropnicí rakouskému šlechtici Hadmaru z Kuenringu v léno, což se později změnilo v úplné odcizení od Čech.

Zdeněk Fiala

Po smrti Jindřicha Břetislava r. 1197 se stal novým knížetem Vladislav Jindřich, který prohlásil novým pražským biskupem svého kaplana Milíka-Daniela. Tímto činen zlikvidoval Barbarossovo privilegium na říšskou bezprostřednost pražského biskupství, bylo odstraněno nebezpečné rozdělení knížecí moci v Čechách. Se svými nároky se ozval také jeho starší bratr Přemysl. Po vzájemné dohodě se Přemysl stal knížetem českým, Vladislav markrabím moravským.

Roku 1173

se z rozhodnutí císařova stal českým panovníkem Soběslav II., který jako prnví český kníže vůbec neprošel domácím volebním shromážděním, označovali ho spíše za knížete sedláků. Roku 1178 ho vyhnal Fridrich, kterého ovšem v r. 1182 vyhnali ze země a knížetem zvolili znojemského údělníka Koráda II. Otu. Císař znovu vrátil Fridrichovi Čechy, Konrádovi dal Moravu jako markrabství říššké. Roku 1186 se dostal pražský kníže do rozepře s pražským biskupem Jindřichem Břetislavem, který se uchýlil se žádostí o pomoc k Barbarossovi. Spor byl rozhodnut ve prospěch biskupův. Šlo o církevní důchody, o biskupovo veřejné postavení. Říšští biskupové prohlásili, že i pražský biskup je plnoprávným říšským knížetem, vyňatým z moci českého knížete a podřízeným jen císaři. Půda a statky patřící biskupovi se tím stávaly téměř samostatným útvarem mimo rámec vlády pražského knížete. Po r. 1182 se český kníže Fridrich spolu se svým bretrem Přemyslem pokoušeli nejprve o zdolání moravského Konráda Oty vojenskými vpády do Znojemska a Brněnska. R. 1185 proběhla bitva u Loděnice, která byla vůbec nejkrvavější v historii Čechů a Moravanů. Konrád Ota uznal vrchní vládu českého knížete a byla uzavřena dohoda o nástupnictví - v případě Fridrichovy smrti bude jeho nástupcem právě moravský markrabí. R. 1189 zemřel Fridrich a Konrád II. Ota vládl pouze dva roky. Zemřel na římské výpravě císaře Jindřicha IV. při obležení Neapole a po jeho smrti došlo znovu k domácí válce mezi kandidáty trůnu. R. 1193 se českým knížetem stal biskup Jindřich Břetislav, o rok později ovládl i Moravu.

Přemyslovské Čechy

Ke změnám panovníků docházelo buď přímým povstáním proti vládnoucímu knížeti (r. 1107), nebo alespoň byla změna doprovázena domácí válkou mezi jednotlivými kandidáty (1109 až 1110, 1125-1126), přičemž pokaždé do těchto bojů zasáhla říše. Její zásah v r. 1126 však skončil úplnou vojenskou porážkou krále Lotara u Chlumce a smrtí českého kandidáta stolce, olomouckého údělníka Oty II., kterého Lotar podporoval proti Soběslavovi I., jenž byl v Čechách již právoplatně zvolen a přijat. Po jeho smrti r. 1140 se situace opakovala. Roku 1138 udělil král Konrád III. na Soběslavu žádost Čechy v léno jeho synu Vladislavovi. Po Soběslavově smrti byl však přijat za českého knížete Vladislav II. - syn Vladislava I. R. 1142 vypukl proti novému knížeti odboj moravských údělníků pod vedením znojemského knížete Konráda II. Vladislav zdolal odboj s pomocí krále Konráda III. Politika se dostala do závislosti na říši. Za své spojenectví dostal od císaře Fridricha I. Barbarossy r. 1158 královskou korunu. Vladislav se pokusil v r. 1172 zabezpečit nástupnictví svému synu Fridrichovi. Vzdal se totiž vlády v jeho prospěch a prostě mu postoupil přemyslovské panství, nestaraje se ani o souhlas českých feudálů, ani o stanovisko císaře, což zapříčinilo téměř 25 let trvající domácí války, během nichž v letech 1171-1197 změnil český trůn dvanáctkrát svého držitele.

Nastoupil Břetislav,

jehož více než dvacetiletá vláda umožnila potřebné organické sepětí připojené Moravy s původním přemyslovským panstvím v Čechách. Když Břetislav umíral, zanechal po sobě pět synů. Spytihněv byl určen za nástupce otcova jako kníže pražský. Břetislav rozdělil moravské panství na tři úděly (olomoucký, brněnský a znojemský), které měly připadnout Vratislavovi, Konrádovi a Otovi. Pátý Jaromír se měl stát pražským biskupem. Břetislav po sobě zanechal zákon o stařešinství - vrchní vládu v přemyslovském panství má mít ten, kdo bude v dané chvíli nejstarší. Údělná knížata podléhají českému knížeti. Kníže Břetislav II. učinil před svou smrtí opatření, aby se jeho nástupcem stal jeho bratr Bořivoj II., který však v okamžiku změny nebyl nejstarším členem dynastie. Břetislav II. požádal císaře Jindřicha IV., aby Bořivojovi II. udělil Čechy v léno, což bylo v rozporu s domácí zvyklostí.

1. Čechy se dostaly do podřízeného poměru k říši, zvláště v poskytování vojenské pomoci na válečná tažení Jindřicha II. V dubnu 1012 vypuklo povstání, které vyneslo na knížecí stolec Oldřícha. Došlo k definitivnímu připojení Moravy, která byla dobyta na Polácích. Protože Oldřich neposkytl císaři Konrádovi II. vojenskou pomoc proti polskému králi Měškovi II., byl zajat a uvězněn. Správa Čech byla svěřena Jaromírovi a Moravy Břetislavovi. Oldřich se brzy vrátil. Dal Jaromíra oslepit a Břetislav musel před otcem uprchnout. Již v listopadu r. 1034 Oldřich zemřel.

Počátky a vývoj přemyslovského státu do 13. století

Dne 28. září 995 byl vyvražděním Slavníkovců ukočen dlouhý zápas o politické sjednocení Čech a o jejich podřízení vládě jediného panujícího rodu - Přemyslovců. Po smrti Boleslava II. v únoru r. 999 se Boleslav Chrabrý zmocnil Krakova, který byl až dosud součástí přemyslovského panství, někdy v letech 999-1003 opanoval také Moravu. V březnu r. 1003 obsadil spolu se Soběborem, posledním Slavníkovcem, Pražský hrad. Sesadil Boleslava III. Ryšavého, který vyhnal své bratry s matkou Emmou do Bavorska. Boleslav Chrabrý odmítl přijmout od německého krále Jindřicha II. Čechy v léno. V září r. 1004 byl donucen opustit Pražský hrad Oldříchem a Jaromírem, kteří se dostali domů jen díky pomoci Jindřicha II. Knížetem se stal starší Jaromír, kterému 8. září 100č udělil Jindřich II. vládu nad Čechami v léno.

KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY

1095 vyhlášení kříž. výprav papežem Urbanem II. na sněmu v Clermontu
1096 křížová výprava chudiny
1096 - 1099 1. křížová výprava feudálů
1099 dobytí Jeruzaléma; vznik 4 křiž. států
1147 - 1149 2. křížová výprava - fr. král Ludvík VII., císař Konrád II. a č. kníže Vladislav II.
1187 dobytí Jeruzaléma eg. sultánem Saladinem; znič. panství křižáků
1189 - 1192 3. křížová výprava - angl. král Lví srdce ( dobyl Kypr ), císař Fridrich I. Barbarossa, fr. král Filip II. August; Jeruzalém dobyt nebyl
1198 zal. řádo něm. rytířů v Palestině
1202 - 1204 4. křížová výprava - vypravená Benátčany, dobytí Cařihradu, zříz.
Lat. císařství na byzantském území
1212 křížová výprava dětí
1217 - 1218 5. křížová výprava - uh. král Ondřej II., niz. a porýnští feudálové - bezvýsledná
1228 - 1229 6. křížová výprava - císař Fridrich II. - Jeruzalém získán smlouvou
1244 ztráta Jeruzaléma
1248 - 1254 7. křížová výprava - fr. král Ludvík IX. zajat
1270 8. křížová výprava - Ludvík IX. padl
1291 pád Akkry, posledního křižáckého panství v Palestině;
v rukou křižáků zůstává pouze Kypr

Dospívající mladící ze zámožnějších rodin se pak mohli dál vzdělávat na gymnáziích, kde se připravovali pro veřejné závody o národních slavnostech i pro vojenskou službu, kterou konali od 18. do 20. roku života. Kromě toho na gymnáziích také poslouchali přednášky filosofů, sofistů a rétorů. Navštěvovali též školy sofistů, kteří rozmnožili vyšší vzdělání o další obory – politiku, rétoriku, geometrii, astronomii a válečnou taktiku. Také navštěvovali školy rétorů, kde se kromě gramatiky, literatury a práv učili zejm. řečnickému umění před soudem a ve shromáždění lidu. Se zákonem a státní správou se seznamovali účastí na veřejných soudních přelíčeních a na sněmech. Toto vyšší vzdělání, které se začalo šířit od doby Periklovy a zvláště po válce Peloponéské, však bylo vyhrazeno jen zámožným mužům. Ženy s vyšším vzděláním pak byly výjimkou.