sedlsky lid

Stejně se staví i k „hlúpému sedlskému lidu“ .Jeho přísloví a vtipné slovní obraty však přejímá a dotváří jimi svoji básnickou mluvu. Na duchovenstvo se dívá velmi kriticky pro „ kupčení se svátostmi“ a pro jeho nevázaný klášterní život.Protože ke konci života prožívá jedno zklamání za druhým, najdeme v jeho překladech různá povzdechnutí nad lidským konáním. Např. že lidé daleko více věří ve zlé skutky než v dobré.
Hynkův překlad „Decameronu „ má obrovský význam nejen pro zdařilé překonání překladatelských obtíží, nejen pro zdomácnění vlašské renesance v oblasti našeho krásného písemnictví, ale i pro autorovy samostatné tvůrčí činy. Mezi ně patří i pokus o samostatnou renesanční novelu Rozprávka o paní Salomeně.Svou literární činností posunul Hynek české písemnictví mnohem dál, než např. němečtí, polští či maďarští humanisté. Na závěr lze jen říci, že královský syn Hynek z Poděbrad , přestože znal způsoby „vysokého „ světa , zůstal věrný kořenům svého rodu a poznatky z domácí i vlašské renesanční vzdělanosti využívá k rozvoji české literární činnosti. Je prvním básníkem naší renesance , který v sobě spojuje pokrokové prvky novodobé renesanční vzdělanosti s gotickým odkazem předků a husitské lidovosti. Je významný také proto, že psal poezii ne knižní, ale reálnou, znalou života, psanou ještě netradičními literárními formami.

Matyáš

Právě renesanční lesk Matyášova uherského dvora přitahoval Hynka více než dvůr Ladislava Jagellovce.A zde se také setkává se stoupenci raného humanismu- Janem Vitézem, Charvátem ze Srěmu , s Janem Česmickým , Janem z Rabštejna, Janem Filipcem atd. Matyášův dvůr byl hodně slovanský. Sám Matyáš měl za manželku dceru Jiřího z Poděbrad, Kateřinu.Dokonce se zachovaly Matyášovy listiny psané ne maďarsky ale česky.Hynek doprovázel Matyáše na jeho cestách po Itálii v době, kdy si Matyáš bral Italku Beatrici Aragonskou.Zde se účastní nejen přepychového života, ale seznamuje se i s nevázanou a bezprostřední literaturou , tedy i s Boccacciovým „Dekameronem“. K jeho překladu se však odhodlává až na konci svého života, kdy byl již těžce nemocný.Překládal ho z němčiny, protože italský originál nebyl dostupný. Překlad opatřoval vsuvkami a připomínkami, jako kdyby byl sám účastníkem líčeného děje.V této době je již nejen těžce nemocný, ale je také pronásledovaný nedostatkem a věřiteli. Proto nenáviděl zbohatlé kupce a zbohatlý městský patriciát.

Znal panovnický dvůr a vyspělou renesanční vlašskou kulturu. Po otci byl husita , ale přestoupil ke katolictví. Vedl poživačný život a i když byl uznávaným spisovatelem a básníkem,který miluje svou zem, zemřel v ústraní a osamělosti na Poděbradském zámku.Co se týká jeho vzdělání,základy humanistické vzdělanosti a znalost latiny si odnášel už z pražského dětství.Učitelem mu byl humanista Martin Rokycana . Protože bylo dbáno i o výchovu tělesné zdatnosti, o výchovu v mravech a tanci, účastnili se Jiříkovi synové i různých turnajů na dvorských slavnostech v Praze,v Budíně a na dvoře Matyášově.

Vybral si převážně povídky

o lidech, kteří obratností dosáhli toho, po čem toužili, povídky o ženách , které podvádějí žárlivé muže , a o čtveračivých sousedech,kteří se vzájemně klamou svými manželkami.Vesměs jde o náměty hodně erotické.Úklady a láska se nezastavují ani před královským majestátem, do jehož manželského lože vstupují služebníci. Sympatie autora se kloní na stranu vtipných žen , které se pro lásku k milenci dopouštějí všelijakého šibalství. Hynek z Poděbrad byl syn Jiřího z Poděbrad a jeho druhé manželky Johanny z Rožmitálu. Žil v letech 1452-1492.Měl typicky renesančně živelnou a neukázněnou povahu.Byl knížetem Minstrberským, státníkem a diplomatem.

Ale nad tyto ojedinělé překlady vyniká rozsahem a výběrem námětů překlad jedenácti novel, obsažených v Neuberkově sborníku, což je rukopisný soubor památek,jehož vznik klademe do posledního desetiletí 15.stol. Obsahuje alegorické milostné a moralistní skladby ve verších i v próze –dosud nejznámější jsou „Májový sen“ a „Verše o milovníku“. Jedenáct novel z Boccaccia je vepsáno na konci sborníku.S největší pravděpodobností byl autorem všech povídek syn krále Jiřího z Poděbrad Hynek z Poděbrad. Poprvé přistupuje k novelám tak,aby představil Boccaccia ne zamilovanými příběhy o věrné lásce, která překonává všechny překážky, ale povídkami renesančními se zdravou smyslností, vtipem a pointou.

2.

z latinské sbírky povídek „De claris mulieribus“ Kronika o té poctivé a šlechetné paní Lukrecii. Tiskem byla sbírka dochována až z roku 1592, ale překlad je jistě starší; přisuzuje se Janu Češkovi,vychovateli mladých Pernštýnů.
3.ze sbírky „De viris illustribus“ Hra pěkných přípovídek,v níž tyto osoby mluví: Štěstí, Chudoba, Neštěstí, vydaná v Praze u Konáče 1547.
4.z „Decameronu“některé povídky ojediněle: Kronika o smutném skončení Gviškarda a Sigismundy, vydáno u Konáče r. 1507 dochováno teprve 3. vyd.z r. 1592; Kronika o Perytonovi,měštěnínu římském,a jeho synu Dyonydovi z počátku 16. stol.,tisk je známý až z roku 1592; Pamfila mládence rozprávka o Serciapelletovi z r. 1514 vydaná u Konáče a Kronika o Cymonovi hlúpém skrze milost přemistrně vycvičeném,1509 vydaná také u Konáče.

Některé povídky jsou u nás
překládány ojediněle již v polovině 15.století. Jedná se o příběh bezmezné lásky
v povídce „O Valtrovi a Kryseldě“. Je to poslední novela desátého dne
„Decameronu“ a byla přeložena z Petrarcova latinského zpracování .


K soustavnějšímu poznávání Boccaccia u nás dochází až na přelomu 15.a 16. století.V té době vládne Vladislav Jagellonský , ochotný renesanci přijímat. Překládají se čtyři Boccacciova díla: 1.z mladistvého románu „Il Filocolo“ byl přeložen celý román Kronika o Floriovi a Biancefoře, tiskem r. 1519 u Jana Šmerhovského.

V „Decameronu“ se před zraky čtenáře rozvíjí str-
hující lidská komedie.Šlechtici i vzdělanci,duchovní i měšťané,obchodníci,
řemeslníci i sedláci, jejich ženy a dcery jsou postavy rozmarné a prostopášné,
komické i sentimentální.Odehrávají se zde příhody všedních dnů, nad hloupostí
vítězí bystrý duch a lidská iniciativa.“Dekameron“ je oslavou smyslů,přírody a
pravdy, vystupuje proti pověrám,lehkověrnosti a pokrytectví.Přesně realisticky
popisuje běžného člověka –jeho vzezření,gesta a jeho zvyky.Je zde však málo
psychologické analýzy.Boccaccio psal, aby naučil radosti ze života, aby skládal
krásné povídky, ne aby reformoval společnost, víru nebo mravy.Není sice
bezvěrec,ale odmítá asketizmus a přetvářku.

Společnost zlidově-
la,do popředí se dostává městský stav s realistickým pohledem na svět.
Přes tyto překážky a nesnadnou přizpůsobivost českého myšlení renesančním
proudům nelze říci,že by renesanční složky v českém písemnictví vůbec nebyly.
A zde je nutné poukázat na význam nejsvéráznějšího básníka naší renesance,
Hynka z Poděbrad a spisovatele a knihtiskaře Mikuláše Konáče z Hodištkova.
A nyní něco o Giovannim Boccacciovi a jeho novele „boccacciovské
rozprávky“ . Novela , poutavé vyprávění sentimentálního příběhu nebo rozvádění
vtipného přísloví, pikantní anekdoty s úmyslem upoutat a pobavit posluchače , je
výtvor italské renesance.Její těžiště není ve věčnosti, ale v protikladu ke středově-
kému asketizmu.Spočívá v přítomném životě ,v přírodě a rozumu.Pracovním
stylem je realismus, často bujarý a kritizující, vycházející však ze životních
zkušeností a z pozorování lidí.

Hynek z Poděbrad

O existenci české renesanční literatury se u nás často pochybuje. Zatímco ve
světě renesance vzkřísila pozemský a lidský svět antiky , v literatuře se objevu-
je Petrarca a Boccaccio , u nás český duch zvelebuje a dále rozvíjí převratný vy-
nález knihtisku. Naše postavení v Evropě způsobilo, že myšlenky renesance
k nám přicházely opožděně.Umělecká náplň renesance u nás narážela na myš-
lenky české reformace, přinášející náboženskou odlišnost a nově vznikající
společenské a národní poměry vybojované husitskými válkami.Vysoká šlechta a
duchovenstvo nejsou již jediným nositelem literárního zájmu.

V malířství se setkáváme se secesními prvky na konci osmdesátých let v krajinách V. van Gogha a v kompozicích P. Gauguina a E. Bernarda. Od devadesátých let se secese lavinovitě šíří po celém světě. K hlavním představitelům secesního malířství a grafiky patří A. V. Beardsley v Anglii,G. Klimt ve Vídni a Čech A. Mucha v Paříži, S. Wyspianski v Krakově a M. Vrubel v Moskvě..

Někteří malíři byli zároveň básníky (D. G. Rossetti, W. Morris, A. V. Beardsley.Dynamická arabeska symbolizuje netělesné duchovní síly a její vlnící se zákruty proud života nebo akt lásky. Barevná secese byla žlutá, modrá, zelená, černá a bílá. Žlutá je barva hmoty, slunce a světla, života a radosti; modrá a zelená jsou barvy neskutečné, faustovské; černá je poslem ducha; bílá vyjadřuje ztroskotanou naději, smrt. Charakteristickými zvířaty secese byli páv a labuť, secesní květinou lilie; vábili svou exkluzívností a vznešeností zjevu, tvarem, který hověl tendenci k lineárnímu znaku.
Silným podnětem pro secesní malířství byly japonské barevné dřevoryty, objevené evropským uměním v polovině 19. století. S. Bing, jehož obchod L‘Art Nouveau v Paříži dal novému slohu jméno, začínal jako obchodník s japonskými artefakty.

Secesní sloh

se vyžil v krátkém období. Jeho vyvrcholení spadá zhruba do devadesátých let 19. století a prvních let století dvacátého (1890 – 1905). Vrcholné období předchází v osmdesátých letech raná secese a v některých zemích zejména v Anglii – protosecese, jejíž projevy lze zpětně sledovat v průběhu celého 19. století až k umění kolem 1800, kdy v díle W. Blakea nachází secese svého předchůdce.

Za hlavní znaky

secesního slohu se považuje ornamentálnost, lineárnost a plošnost, záliba v neobyčejných lomených barvách a estetickém využití rozličných materiálů.
Ústředním znakem secesního cítění je stylizace; secese se snaží překonat tradiční tematiku historických slohů a obrací se přímo k přírodním tvarům (listy, květy, lidské a zvířecí tělo.Těžiště secese neleží ve „vysokém“ umění, v malbě a sochařství, ale v dekoraci a užitém umění. Secesní ornament není však jen dekorací, má významovou funkci, je nositelem symbolu. Proto právě knižní grafika se stala vděčným polem uplatnění pro secesní umělce.

SECESE

Secese je posledním z univerzálních mezinárodních výtvarných slohů, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Vytvořila módu a životní styl na konci 19. a začátku 20. století.Název secese vznikl zprvu jako označení protestního hnutí moderních umělců, usilujících o netradiční projev, proti akademikům a konzervativcům, kteří zastávali v uměleckých spolcích rozhodující místa.Vídeňskou secesi založil roku 1897 G. Klimt; v ní teprve splynul pojem secese ve smyslu spolkovém s pojmem secese jako slohu. K secesím umělců z konzervativních spolků docházelo i jinde, dokonce i v Japonsku roku 1900.

Vikingové

(Normané)
- v severní Evropě žili lidé v rodové občině mnohem déle než v ostatních zemích Evropy
- živili se chovem ovcí a krav;rybolov
- obratní řemeslníci;zpracování železa
- výborní stavitelé lodí;vyznali se v plavbě na moři
- od r.800 napadali země při pobřeží Sev.moře(franská ř.,Anglie)
- 871-900: Anglové+Sasové=sjednocení(král Alfréd Veliký)
- kolem r.870 se usadili na Islandu;o 100 let později –na Grónsko a Sev.Ameriku
- bojovníci ze Švédska-výpravy do V Evropy a Byzance (varjagové)
- po r.950-státy na území vikingů
- vláda krále Erika(švéd)-podmaňování finských rolníků
- r.911-vlastní stát ve Francii
Zapamatovat:Normandie,Hugo Kapet(zakladatel dynastie Kapetovců-sídlo Paříž),rok 1040-napadení Itálie a Sicílie,rok 1066-vpád do Anglie(Vilém Dobyvatel-král)

Rakousko získalo Lombardii a benátsko.

Prusko připojilo část Saska, Poznaň, Vestfálsko a Porýní.
Vzniklo Nizozemské království spojením Nizozemí a Belgie.
Norsko bylo spojeno s Dánskem a připadlo Švédsku.
Itálie byla nábožensky rozdrobena. Sever ovládají Rakušané, existuje Sardinské království a Království obojí Sicilie.
Vzniká Německý spolek, který tvoří 35 monarchií a 4 svobodná města. Německo rozdrobeno do 70. let.
Období po kongresu se nazývá rekonstrukce – obnovení starých feudálních pořádků a nastolení starých dynastií.
Kvietismus = názor, který prosazují vlády proti revolučnímu hnutí; prohlašují, že mír může být zachován jedině neměnností starých pořádků.
Svatá aliance = vzniká na popud ruského cara Alexandra II. Spolek evropských panovníků, kteří se rozhodli společně postupovat proti revolučnímu hnutí, oporou byl Rakušan Metternich.

Napoleon

uspíšil příchod kapitalismu v Evropě, položil základy buržoaznímu zákonodárství, ale přinesl i bídu a strádání.
Napoleonské války skončily Vídeňským kongresem 1814 – 1815 = mírová smlouva, která provedla nové uspořádání Evropy. Jeho účelem bylo potrestat poražené, odměnit vítěze a zabránit dalším revoltám.
Ve Vídni se sešli Prusko, Rakousko, Rusko, a Velká Británie. Hranice Francie byly vráceny do původního stavu jako v roce 1790. Byly stanoveny reparace. Na východofrancouzských pevnostech pobývala po 3 roky spojenecká vojska. Francie musela odevzdat svoji vítěznou flotilu.
Anglie se obohatila o Maltu, Helgoland, Kapsko a Cejlon a získala převahu na moři.
Rusko připojilo Finsko a oblast zvanou Besarábie (na rozhraní Rumunska a Ruska). Stalo se hlavní pevninskou velmocí. Zabírá také Polsko, které dostalo název Království polské a bylo spojeno s Ruskem personální unií (= měli společného panovníka).

1812

Napoleon vybudoval armádu a vtrhl do Ruska, velice rychle postupoval, dostal se až do Moskvy. Začala partizánská válka. Moskva byla vylidněna a zapálena. Hlad a zima přinutily Francouze k návratu. Při přechodu řeky Bereziny (tzv. řeka smrti) utrpěl Napoleon porážku, ze které se již nevzpamatoval.
Ozvalo se vlastenecké národní hnutí. Koalice Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska porazila Napoleona v říjnu 1813 v bitvě u Lipska = bitva národů.
Rozhodnutím spojenců byla ve Francii obnovena vláda Bourbonů – nastoupil Ludvík XVIII., který v květnu 1814 podepsal mírovou smlouvu, která skončila 20 let trvající válku Francie s Evropou. Potvrdil nové revoluční rozdělení majetku i Napoleonův občanský zákoník. Vydal ústavní chartu, která ustanovovala dvoukomorové shromáždění volené omezeným volebním právem velkých pozemkových vlastníků.
Napoleon byl nucen odejít do vyhnanství na ostrov Elba, odtud utekl a podařilo se mu ve Francii obnovit vládu na 100 dní. Nakonec byl 1815 poražen v bitvě u Waterloo. Byl poslán do vyhnanství na ostrov Svatá Helena, kde r. 1821 zemřel.

Zavedl přísný policejní režim,

Zavedl přísný policejní režim, tajnou policii, cenzuru.
Zahraniční politika:
Dobyvačné války, v nichž prokázal vynikající vojevůdcovské schopnosti. Z 81 bitev pouze 4 prohrál.
Války sledovaly vyřazení Anglie ze světového velkomocenského soupeření a získání hegemonie Francie nad celou Evropou.
2. 12. 1805 bitva tří císřů u Slavkova – Napoleon proti koalici Rakouska (František I.) a Ruska (Alexandr II.).
Říjen 1805 bitva u Trafalgaru – námořní bitva proti Anglii, kterou vedl admirál Nelson. Nelson padl, ale Anglie zvítězila. Napoleon se rozhodl, že Anglii porazí na poli hospodářském, a proto vyhlásil kontinentální blokádu, v Berlíně 1806: zákaz dovozu anglického zboží. Evropské státy začaly samy vyrábět, což uspíšilo příchod kapitalismu.
1806 Napoleon zrušil Svatou říši římskou národa německého a z 16 německých států vytvořil Rýnský spolek. František I. se vzdal titulu římského císaře. Napoleon obnovil samostatnost Polska pod názvem Velkovévodství varšavské. V bitvách u Jeny a Auerstädtu porazil Prusko a podstatně zmenšil jeho území.
1810 zahrnovala hegemonie Francie téměř celou Evropu. Napoleon nově zřídil a zcela k sobě připoutal království italské (cisalpinská republika se stala královstvím), španělské, neapolské, r. 1808 byl obsazen Madrid.
Květen 1809 Napoleon poražen u Asperu, červenec 1809 zvítězil u Wagramu nad Rakouskem – Rakousko muselo uzavřít vídeňský (schönbrunský) mír.

Napoleon Bonaparte

Za jakobínské diktatury byl vrchním velitelem vojsko u Toulonu, kde zvítězil nad Angličany. Za to byl jmenován generálem. Za vlády direktoria se vyznamenal porážkou royalistického povstání. Bojoval v severní Itálii proti Rakousku. 1797 porazil Rakousko a ovládl Itálii. 1798 byl poslán do Egypta, aby ohrozil britskou cestu do Indie. Srpen 1798 u Abukiru zničilo britské loďstvo pod vedením admirála Horatia Nelsona francouzské loďstvo.
Po návratu do Francie r. 1799 využil nespokojenosti lidí s vládou a provedl státní převrat.
Vnitřní politika:
Zrušil obě sněmovny i direktorium a do čela státu postavil 3 konzuly. 1802 se prohlásil prvním konzulem na doživotí. 2. 12. 1804 se korunoval císařem za přítomnosti papeže.
Vydal občanský zákoník: velmi moderní, dal pevný řád nově vytvořené společnosti, staví ho na římském právu, náboženská tolerance, občanská a právní rovnost, zrušeny feudální závazky. Ovlivňuje francouzské zákony dodnes.
Zřídil Francouzskou národní banku, čímž položil základy finanční soustavy.
Podporoval průmysl a obchod, zavedl moderní školskou soustavu.
Předstíral, že pokračuje v reformách revoluce, ale ve skutečnosti zavedl vojenskou diktaturu.
Neobnovil privilegia a tituly šlechty, ale uděloval nová privilegia a tituly těm, kdo se zasloužili o stát, zejména na válečném poli.