. Rakouské císařství

Vznik Rakouského císařství byl logickým důsledkem změn, ke kterým došlo v Evropě pod vlivem Napoleonské Francie :
- po mírovým jednáních v Basileji, Eampoforniu a Lunéville získal Napoleon rozhodující vliv v zemích Říše, které byl jejich císař nucen odstoupit. Po korunovaci Napoleona císařem osud Svaté říše závisel již jen na vůli Korsikánově. Jediným řešením, které by zachránilo reputaci rakouské vládnoucí dynastie bylo tedy vytvoření nového císařského titulu. Proto 10. 8. 1804 římský císař František II. na zasedání státní konference oznámil, že se rozhodl kromě volené funkce římsko - německého císaře přijmout ještě dědičný titul císaře rakouského. Na rozdíl od pragmatické sankce nebylo přijetí nového titulu vázáno na uznání stavů jednotlivých zemí, ale prostě vyhlášeno úředním nařízením. Pro pozdější českou politiku bylo rozhodující, že všechny státoprávní dokumenty o vzniku Rakouského císařství zdůrazňovaly, že postavení jednotlivých korunních zemí se přijetím nového titulu nemění, tedy že např. v Čechách vládne rakouský císař pouze z titulu českého krále, i když roku 1804 byla tato formulce určena především permanentně opozičně naladěné uherské šlechtě.

Svatá říše římská (národa německého)

- tento dovětek užit až r. 1474 (962 - 1806)
- byla vytvořena r. 962 Otou I. Tento nejvýznamnější otovský panovník svou císařskou korunovací v Římě navázal na karolinskou tradici. (Tuto návaznost zřetelně demonstroval již při svém nástupu na trůn, když jako místo korunovace zvolil Cáchy a na konci korunovačních obřadů usedl na trůn Karla Velikého. S tím souvisí i dobytí langobardské říše (sev. Itálie), které ukončil v r. 951 královskou korunovací v Pavii. (r. 955 porazil Maďary na řece Lechu ve Švábsku))
- Přijetí císařské hodnosti (z rukou papeže Jana XII.) vyjadřovalo potvrzení nároků Oty I. na bývalé země Karlovců a jeho snahy nadřadit německé panovníky ostatním evropským suverénům. Tento titul však nebyl dědičný : aby se panovník mohl nechat korunovat na císaře, musel být nejprve zvolen německým suverénem, tzv. římským králem. Volbu prováděla říšská knížata. Teprve od 12. století přešlo toto právo na vybrané z nich, na kurfiřty (od r. 1198 tři knížata duchovní : arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský a čtyři panovníci světští : vévoda saský, markrabě braniborský, polohrabě rýnský a král český - mohou volit římsko - německého krále.)
- kolem roku 1158 se za Friedricha Barbarossy rozšířil název římská říše na „Svatou říši“, po jeho smrti však vliv císařů upadá, dochází k separačním tendencím
- vztahy mezi říší a českým státem byly upraveny r. 1212 ve Zlaté bule sicilské
- k poslednímu upevnění říše došlo za Karla IV. jejím spojením s českým královstvím. Základním zákonem („ústavou“) se stala Zlatá bula Karla IV. z r. 1356
- od 15. stol. se Římská říše stala anachronismem (= přežitkem; tzn., že titul je pouze formální), neboť za reformace získala říšská knížata samostatnost, kterou jim mír Vestfálský (24. X. 1648) potvrdil
- jako formální ji zrušil Napoleon I. v roce 1806

Císařství

(z lat. imperator, císař = nejvyšší panovnický titul)
1. Římské císařství (-27 až 476 / 1453)
- vzniklo za vlády Augusta Octaviana r.27 př.n.l.
- roku 395 n.l. se rozdělilo na východní a západní
- západní zaniklo 476 n.l. (poslední císař Romulus Augustulus)
- východní - Byzantské císařství trvalo až do r.1453
2. Franská říše Karla Velikého (800 - 843)
- korunovace Karla Velikého v Římě r.800 (papež Lev III.) měla dvě základní příčiny :
1. nepokoje v Římě, kde byl papež sesazen šlechtickou opozicí (Měl Karel Veliký právo zde zasahovat ? Vzhledem k tomu, že Byzanc jako reálná politická síla udržující řád již v Itálii dávno neměla žádnou moc a tehdejší císař Irena, která odstranila vlastního syna, nebyla na Západě uznávána jako legální vládkyně, musela se myšlenka na nové císařství ještě nabízet ? Kdy se z ní však zrodil konkrétní plán, to nelze rozhodnout. (Možná v době, kdy Irena usilovala o sňatek s Karlem Velikým.)
2. vědomě navázala na římskou tradici (ale nová římská říše zůstala bez ohledu na své jméno germánským státem; znamenalo to znovuzrození říše na západě, ale v křesťanském univerzálním smyslu)
-korunovace znamenala výzvu byzantskému císařství, vůči kterému vznášel Karel Veliký nárok na rovnoprávnost. K uznání ze strany Byzance došlo až v roce 812
- na základě Verdunské smlouvy se říše r. 843 rozpadla na tři části : Francii, Lotrinsko a Německo

Anglie se obohatila o Maltu,

Helgoland, Kapsko a Cejlon a získala převahu na moři.
Rusko připojilo Finsko a oblast zvanou Besarábie (na rozhraní Rumunska a Ruska). Stalo se hlavní pevninskou velmocí. Zabírá také Polsko, které dostalo název Království polské a bylo spojeno s Ruskem personální unií (= měli společného panovníka).
Rakousko získalo Lombardii a benátsko.
Prusko připojilo část Saska, Poznaň, Vestfálsko a Porýní.
Vzniklo Nizozemské království spojením Nizozemí a Belgie.
Norsko bylo spojeno s Dánskem a připadlo Švédsku.
Itálie byla nábožensky rozdrobena. Sever ovládají Rakušané, existuje Sardinské království a Království obojí Sicilie.
Vzniká Německý spolek, který tvoří 35 monarchií a 4 svobodná města. Německo rozdrobeno do 70. let.
Období po kongresu se nazývá rekonstrukce – obnovení starých feudálních pořádků a nastolení starých dynastií.
Kvietismus = názor, který prosazují vlády proti revolučnímu hnutí; prohlašují, že mír může být zachován jedině neměnností starých pořádků.
Svatá aliance = vzniká na popud ruského cara Alexandra II. Spolek evropských panovníků, kteří se rozhodli společně postupovat proti revolučnímu hnutí, oporou byl Rakušan Metternich.

Rozhodnutím spojenců byla ve Francii obnovena vláda Bourbonů – nastoupil Ludvík XVIII., který v květnu 1814 podepsal mírovou smlouvu, která skončila 20 let trvající válku Francie s Evropou. Potvrdil nové revoluční rozdělení majetku i Napoleonův občanský zákoník. Vydal ústavní chartu, která ustanovovala dvoukomorové shromáždění volené omezeným volebním právem velkých pozemkových vlastníků.
Napoleon byl nucen odejít do vyhnanství na ostrov Elba, odtud utekl a podařilo se mu ve Francii obnovit vládu na 100 dní. Nakonec byl 1815 poražen v bitvě u Waterloo. Byl poslán do vyhnanství na ostrov Svatá Helena, kde r. 1821 zemřel.
Napoleon uspíšil příchod kapitalismu v Evropě, položil základy buržoaznímu zákonodárství, ale přinesl i bídu a strádání.
Napoleonské války skončily Vídeňským kongresem 1814 – 1815 = mírová smlouva, která provedla nové uspořádání Evropy. Jeho účelem bylo potrestat poražené, odměnit vítěze a zabránit dalším revoltám.
Ve Vídni se sešli Prusko, Rakousko, Rusko, a Velká Británie. Hranice Francie byly vráceny do původního stavu jako v roce 1790. Byly stanoveny reparace. Na východofrancouzských pevnostech pobývala po 3 roky spojenecká vojska. Francie musela odevzdat svoji vítěznou flotilu.

Zavedl přísný policejní režim,

tajnou policii, cenzuru.
Zahraniční politika:
Dobyvačné války, v nichž prokázal vynikající vojevůdcovské schopnosti. Z 81 bitev pouze 4 prohrál.
Války sledovaly vyřazení Anglie ze světového velkomocenského soupeření a získání hegemonie Francie nad celou Evropou.
2. 12. 1805 bitva tří císřů u Slavkova – Napoleon proti koalici Rakouska (František I.) a Ruska (Alexandr II.).
Říjen 1805 bitva u Trafalgaru – námořní bitva proti Anglii, kterou vedl admirál Nelson. Nelson padl, ale Anglie zvítězila. Napoleon se rozhodl, že Anglii porazí na poli hospodářském, a proto vyhlásil kontinentální blokádu, v Berlíně 1806: zákaz dovozu anglického zboží. Evropské státy začaly samy vyrábět, což uspíšilo příchod kapitalismu.
1806 Napoleon zrušil Svatou říši římskou národa německého a z 16 německých států vytvořil Rýnský spolek. František I. se vzdal titulu římského císaře. Napoleon obnovil samostatnost Polska pod názvem Velkovévodství varšavské. V bitvách u Jeny a Auerstädtu porazil Prusko a podstatně zmenšil jeho území.
1810 zahrnovala hegemonie Francie téměř celou Evropu. Napoleon nově zřídil a zcela k sobě připoutal království italské (cisalpinská republika se stala královstvím), španělské, neapolské, r. 1808 byl obsazen Madrid.
Květen 1809 Napoleon poražen u Asperu, červenec 1809 zvítězil u Wagramu nad Rakouskem – Rakousko muselo uzavřít vídeňský (schönbrunský) mír.
1812 Napoleon vybudoval armádu a vtrhl do Ruska, velice rychle postupoval, dostal se až do Moskvy. Začala partizánská válka. Moskva byla vylidněna a zapálena. Hlad a zima přinutily Francouze k návratu. Při přechodu řeky Bereziny (tzv. řeka smrti) utrpěl Napoleon porážku, ze které se již nevzpamatoval.
Ozvalo se vlastenecké národní hnutí. Koalice Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska porazila Napoleona v říjnu 1813 v bitvě u Lipska = bitva národů.

fáze – sestupná

I. období thermidorské reakce 27. 7. 1794 – 25. 9. 1795
Politická moc přešla do rukou zbohatlíků revoluce. Pronásledování jakobínů.
Velkoburžoazie povolala girondisty.
Srpen 1795 nová thermidorská ústava: zrušena opatření a reformy jakobínů, byla zachována republika, ale volební právo měli jen majetní.
II. období direktoria 26. 10. 1795 – 9. 11. 1799
Nové zákonodárné shromáždění zvolilo pětičlennou výkonnou radu, zvanou Direktorium. Konstituuje se zákonodárný sbor o 2 komorách:
Rada pěti set = dolní sněmovna
Rada starších = senát
Došlo k ekonomickému oživení.
Formovala se levice z pozůstatků jakobínů, tzv. rovní. V čele Gracchus Babeuf 1796 spiknutí rovných – poraženo.
Zprava pokus royalistů (= přívrženci monarchie) o státní převrat – poraženi.
Neklidná doba, nespokojenost s vládou. Nespokojená byla i buržoazie, která chtěla klid pro podnikání.
9. 11. 1799 Napoleonův převrat = konec Velké francouzské revoluce.
Revoluce politicky a ekonomicky sjednotila zemi, zbavila ji provincialismu starého režimu a otevřela tak síly tržní ekonomie, a to nejen ve francii. Vytvořila první moderní občanskou společnost a občanskou armádu. Zavedla politiku pro občany a učinila suverenitu lidu základem legitimity západních vlád.

Napoleon Bonaparte

Za jakobínské diktatury byl vrchním velitelem vojsko u Toulonu, kde zvítězil nad Angličany. Za to byl jmenován generálem. Za vlády direktoria se vyznamenal porážkou royalistického povstání. Bojoval v severní Itálii proti Rakousku. 1797 porazil Rakousko a ovládl Itálii. 1798 byl poslán do Egypta, aby ohrozil britskou cestu do Indie. Srpen 1798 u Abukiru zničilo britské loďstvo pod vedením admirála Horatia Nelsona francouzské loďstvo.
Po návratu do Francie r. 1799 využil nespokojenosti lidí s vládou a provedl státní převrat.
Vnitřní politika:
Zrušil obě sněmovny i direktorium a do čela státu postavil 3 konzuly. 1802 se prohlásil prvním konzulem na doživotí. 2. 12. 1804 se korunoval císařem za přítomnosti papeže.
Vydal občanský zákoník: velmi moderní, dal pevný řád nově vytvořené společnosti, staví ho na římském právu, náboženská tolerance, občanská a právní rovnost, zrušeny feudální závazky. Ovlivňuje francouzské zákony dodnes.
Zřídil Francouzskou národní banku, čímž položil základy finanční soustavy.
Podporoval průmysl a obchod, zavedl moderní školskou soustavu.
Předstíral, že pokračuje v reformách revoluce, ale ve skutečnosti zavedl vojenskou diktaturu.
Neobnovil privilegia a tituly šlechty, ale uděloval nová privilegia a tituly těm, kdo se zasloužili o stát, zejména na válečném poli.

3. fáze – sestupná

I. období thermidorské reakce 27. 7. 1794 – 25. 9. 1795
Politická moc přešla do rukou zbohatlíků revoluce. Pronásledování jakobínů.
Velkoburžoazie povolala girondisty.
Srpen 1795 nová thermidorská ústava: zrušena opatření a reformy jakobínů, byla zachována republika, ale volební právo měli jen majetní.
II. období direktoria 26. 10. 1795 – 9. 11. 1799
Nové zákonodárné shromáždění zvolilo pětičlennou výkonnou radu, zvanou Direktorium. Konstituuje se zákonodárný sbor o 2 komorách:
Rada pěti set = dolní sněmovna
Rada starších = senát
Došlo k ekonomickému oživení.
Formovala se levice z pozůstatků jakobínů, tzv. rovní. V čele Gracchus Babeuf 1796 spiknutí rovných – poraženo.
Zprava pokus royalistů (= přívrženci monarchie) o státní převrat – poraženi.
Neklidná doba, nespokojenost s vládou. Nespokojená byla i buržoazie, která chtěla klid pro podnikání.
9. 11. 1799 Napoleonův převrat = konec Velké francouzské revoluce.
Revoluce politicky a ekonomicky sjednotila zemi, zbavila ji provincialismu starého režimu a otevřela tak síly tržní ekonomie, a to nejen ve francii. Vytvořila první moderní občanskou společnost a občanskou armádu. Zavedla politiku pro občany a učinila suverenitu lidu základem legitimity západních vlád.

jakobínsky teror

II. období jakobínského teroru 2. 6. 1793 – 27. 7. 1794
Jakobíni vládli prostřednictvím 2 institucí:
1. Výbor pro obecné blaho – v čele Maximilien Robespierre. Řídil obranu země, zahraniční politiku, válečnou výrobu a zásobování.
2. Výbor veřejné bezpečnosti – vedl boj s domácími odpůrci revoluce, dohlížel na policii.
Jakobíni zrušili feudální povinnosti, šlechtické tituly, rozdělili obecní půdu. Září 1793 byl zaveden Zákon o všeobecném maximu (byly určeny nejvyšší přípustné ceny všeho zboží).
1793 byla sepsána demokratická ústava, která ale nevešla v platnost, protože revoluční doba potřebovala silnou diktaturu.
V červenci 1793 byl zavražděn Jean Paul Marat. Jeho smrt byla záminkou k rozpoutání hrůzovlády.
Země byla v totální válce. Zrodil se revoluční teror, pokus o zničení nepřátel revoluce. Nepřátelé revoluce byli zatýkáni a popravováni.
Byli popraveni Danton a Desmoulins, protože chtěli ukončit teror. Strach zavládl i mezi jakobíny. Vznik opozice.
26. 7. 1794 popraven Robespierre
27. 7. 1794 thermidorský převrat = konec vzestupné fáze revoluce

2. fáze
Vyvrcholení. Heslo: „Vítězství nebo smrt“.
I. období girondistického Konventu 21. 9. 1792 – 2. 6. 1793
Centrem dění se stal Konvent zvolený na základě všeobecného volebního práva, ale nebylo v něm zastoupeno rolnictvo. Projevovaly se v něm 2 politické frakce (kluby): girondisté = umírnění, poslanci z provincií hájící zájmy průmyslníků a obchodníků a jakobíni = radikální, tzv. Hora, v čele M. Robespierre, J. P. Marat, G. Danton. Uprostřed stál početný střed. Společná snaha o odstranění krále.
22. 9. 1792 vyhlášena republika.
V lednu 1793 Ludvík XVI. seťat gilotinou, v říjnu následovala poprava Marie Antoinetty.
Z obavy před revolucí se vytvořila silná protifrancouzská koalice (Rakousko, Prusko, Španělsko, německé a italské státy, Velká Británie, později i Rusko).
Zhoršení hospodářské situace. Proti girondistům propukají povstání.
Například povstání rolníků ve Vendée
Stupňování jakobínského teroru.
31. 5. 1793 povstání pařížského lidu proti girondistům = 2. 6. 1793 konec vlády girondistů.

II. období

zákonodárného shromáždění 1. 10. 1791 – 20. 9. 1792.
Ústavodárné shromáždění se mění na zákonodárné. V popředí stále pravice = konstituční monarchisté, tzv. feuillanti, střed = nezávislí poslanci, levice = menšina, radikální jakobíni, umírnění girondisté a klub cordeliérů (rozpuštěn 17. 7. 1792).
1. protifrancouzská koalice. Tvořilo ji Rakousko a Prusko.
V dubnu 1792 vyhlášena válka Rakousku.
Povstání lidu z 9. na 10. srpna 1792 – král zatčen a uvězněn, svržena monarchie.
Moc se dostala do rukou komuny = obecní rada ze zástupců lidu, zvlášť sansculotů.
20. 9. 1792 byla u Valmy zastavena pruská vojska a Francouzi přešli do protiútoku.
Byla porušena ústava, zákonodárné shromáždění rozpuštěno, uvolnilo místo Konventu = konec 1. fáze.

Srpnové dekrety

Ústavodárného národního shromáždění: 1789.
Zrušen sociální systém starého režimu (absolutismus, stavovské zřízení).
Deklarace práv člověka a občana (náboženská a názorová svoboda, rovnost před zákonem, svobodné podnikání). Král ji odmítl, proto se stal zajatcem na zámku Tuilerie.
1789 – 91 reorganizace státu a církve:
pravice = nepřátelé revoluce, levice = nejradikálnější = sansculoti (městské lidové vrstvy, republikáni), střed = rolníci. Skutečná moc v rukou buržoazie.
Decentralizace země: Zrušeny dosavadní provincie, země rozdělena na 83 departementů.
Diferenciace uvnitř ÚNS : Vznikaly diskusní kluby: cordeliéři (nejradikálnější, přívrženci republiky a demokracie, G. J. Danton, J. P. Marat, J. R. Hébert), jakobíni (Mirabeau, Sieyés, Barnave, Robespierre).
Krátce se pokusil o útěk, aby mohl zvenčí skoncovat s revolucí, ale zatčen na hranicích).
Církev byla proti revoluci. Zabírání a prodej církevních statků.
1791 přijat Le Chaplierův zákon = zákaz spolčování dělníků.
3. 9. 1791 přijata 1. francouzská ústava, Francie se stala konstituční monarchií.
1791 tzv. Pilnické prohlášení – dohoda Pruska a Rakouska o násilném potlačení revoluce, z obavy šíření revoluce za hranice Francie.

Fáze revoluce:

1. fáze
I. období generálních stavů a ústavodárného shromáždění 5. 5. 1789 – 30. 9. 1791.
5. 5. 1789 král svolal generální stavy (naposledy se sešly roku 1614), aby schválily vypsání daní pro šlechtu a duchovenstvo. Největší zastoupení v nich měla neprivilegovaná buržoazie, proto šlechta a duchovenstvo požadují, aby stavy zasedaly odděleně a každý stav měl 1 hlas (potom by 2 privilegované stavy mohly přehlasovat třetí stav). Třetí stav proto zasedá sám a prohlásil se 17. 6. 1789 Národním shromážděním (= zástupci národa). V čele Mirabeau a Sieyés. Požadovali reformy. 9. 7. se národní shromáždění prohlásilo Ústavodárným (ÚNS) s cílem vypracovat ústavu. Král zrušil Národní shromáždění a pokusil se zasáhnout vojensky, aby donutil třetí stav k poslušnosti. To však vyvolalo útok na Bastilu, politické vězení, symbol starého režimu. 14. 9. 1789 dobytí Bastily = počátek revoluce. Vznikají národní gardy = lidové vojsko, v čele Markýz La Fayette, k udržení pořádku místo královské policie. Organizovaly se revoluční výbory. Král uznal Ústavodárné shromáždění. Přijetí barev revoluce v trikoloře = symbol jednoty krále a lidu (bílá = barva královského rodu, červená a modrá = barvy Paříže). Roajalistická emigrace = útěk vysoké šlechty a církevních hodnostářů za hranice, příprava odvety.

Francouzská revoluce a napoleonské války

Situace před revolucí:
Západoevropská společnost mezi počátkem 16. a koncem 18. st. prožila velké změny. Reformace otřásla jednotou křesťanství. Osvícenství staví rozum oproti víře. Osvícenci se nezajímají jen o duchovno, ale zabývají se také společností, lidskými právy – heslo „volnost, rovnost, bratrství“ se stalo heslem revoluce. Francie byla více než 100 let nejmocnější evropskou zemí.
Ve Francii vládl Ludvík XVI. (1774 – 1792)
Příčiny revoluce:
Hospodářská i společenská krize.
Absolutistická monarchie.
Finanční krize: Nákladný život královského dvora. Vyčerpání z pomoci Američanům ve válce za nezávislost a ze sedmileté války. Dluhy.
Francouzská společnost byla rozdělena do 3 stavů:
2 privilegované: duchovenstvo a šlechta – pouze 3% obyvatel, ale vlastnily největší bohatství a měly všechnu politickou moc. Neplatily daně.
Třetí stav představoval 97% obyvatel. V čele stála střední třída, buržoazie, tj. obchodníci, podnikatelé, majitelé manufaktur a inteligence (lékaři, právníci, učitelé). Mnozí z nich byli bohatí a vzdělaní. Dále sem patřili dělníci a městští řemeslníci. Nejchudší byli rolníci – většinou poddaní nebo nevolníci. Třetí stav platil daně.
Většina obyvatel na venkově. Převážně cechovní výroba. Obchod bržděn vnitřními cly.
Ludvík XVI. byl proti reformám. Jeho žena Marie Antoinetta byla neoblíbená.
Chudé žně v letech 1787 a 1788.
Lidové bouře a stávky.

Ludvík XVI

z dynastie Bourbonů, 23. 8. 1754 – 21. 1. 1793, francouzský král 1774 – 92; vnuk Ludvíka XV., manžel Marie Antoinetty od 1770. Za jeho vlády se vyostřila krize feudálně absolutistického systému, jejímuž revolučnímu vyústění nebyl schopen čelit. Nejdříve bránil provedení reforem předkládaných ministrem A. R. Turgotem a jeho nástupcem J. Neckerem; 1788 nucen svolat generální stavy, což k narušení absolutismu vedlo. 1790 se vyslovil formálně pro ústavu, zároveň se ale podílel na přípravě zahraniční intervence proti revoluci; jeho neúspěšný pokus o útěk za hranice 1791 přispěl k zostření vztahů a spolu s pokračujícími válečnými přípravami jen urychlil radikalizaci revoluce. V srpnu 1792 svržena monarchie a Ludvík XVI. byl jako občan Kapet po usvědčení ze zrady odsouzen Konventem k trestu smrti a gilotinován.

Ludvík XV

z dynastie Bourbonů, 15. 2. 1710 – 10. 5. 1774, francouzský král od 1715; vnuk Ludvíka XIV. 1715 – 23 jako regent vládl Filip Orleánský (období regentství). Vláda Ludvíka XV. zpočátku pod vlivem kardinála Fleury, později se prosazoval vliv jeho milenek (v letech 1745 – 1764 to byla markýza de Pompadour, *1721, a v letech 1769 – 1774 hraběnka Dubarry, *1743, v roce 1793 za revoluce gilotinována). Neúspěšná vnitřní i zahraniční politika rozhodla vzájemné soupeření ve prospěch Británie (porážka Francie v sedmileté válce 1756 – 63), vedla ke ztrátě Kanady, části Lousiany a většiny francouzských držav v Indii. Zanechal tak zemi v hospodářském úpadku (4 miliardy livrů státního dluhu). Vnitropolitickým důsledkem byla sílící kritika domácího absolutismu, předznamenávající vypuknutí Velké francouzské revoluce.

Ludvík XIV. z dynastie Bourbonů,

5. 9. 1638 – 1. 9. 1715, francouzský král od 1643, dovršitel francouzského královského absolutismu (král Slunce); syn Ludvíka XIII. 1643 – 61 vládla jako regentka jeho matka Anna Rakouská, politicky ovlivňovaná kardinálem Mazarinem, po jehož smrti se Ludvík XIV. ujal vlády. Reorganizoval vojenství, soudní a fiskální systém (instituce intendantů a guvernérů), podporoval politiku J. B. Colberta a ideologii galikanismu. Hospodářský rozvoj a společenská stabilita království byly postupně otřeseny zrušením ediktu nantského (represe a útěky hugenotů ze země) a neustálými válečnými výboji; důsledky ekonomického oslabení se projevily již v posledním desetiletí Ludvíkovy vlády (státní bankrot 1693 a společenské nepokoje), zejména však za jeho nástupců. V zahraniční politice těžil z vedoucího postavení Francie v Evropě po třicetileté válce a usiloval o jeho další upevnění expanzí vůči Nizozemí, německým zemím na levém břehu Rýna a ve Španělsku (revoluční válka 1667 – 68, válka o Nizozemí 1672 – 78, uskutečňování reunie, válka o dědictví španělské 1701 – 14). Trvalé územní zisky představovalo Alsasko, Lille, Štrasburk, Franche-Comté. Politický a společenský život značně ovlivňovaly královy milenky (de La Valliere, de Montespan, de Maintenon); s poslední z nich uzavřel po smrti své španělské manželky Marie Terezie druhé, tajné manželství. Na sklonku jeho vlády sílila společenská kritika absolutismu. Vláda Ludvíka XIV. představovala vrcholný rozkvět dvorské kultury (období barokního klasicismu, zámek ve Versailles).

19. dynastie

- zakladatel dynastie Ramesse I. - vojak, po nem Sethi I. a Ramesse II. Veliky - nejvetsi stavitel Za 19. dynastie dosahl Egypt nejvetsiho kulturniho rozkvetu - tzv. "Zlaty vek". Sidelnim mestem se stal Veset (Theby). Panovnici si nechavaji stavet kolosalni stavby Ramesse II. v Luxoru, Karnaku, Ebozevu (Abydu) a Abu Simbelu.

Pozdni doba
- v 7. stol. pr. n. l. byl Egypt dvakrat dobyt Asyrany, r. 525. pr. n. l. se stal koristi Persanu.

Makedonska a rimska doba
- V roce 332 pr. n. l. byl dobyt Alexandrem Makedonskym (Velkym), ktery se stal kralem - zalozeni Alexandrie (332). Po jeho smrti pripadl Egypt vojevudci Ptolemaiovi - pocatek dynastie Ptolemaiovcu. Sidelnim mestem se stala Alexandrie. V Egypte se rozvijela recka kultura.
R. 30 pr. n. l. podleha Kleopatra VII. (69-30 pr. n. l. - posledni panovnice helenisticke doby; Caesarova milenka a manzelka Marca Antonia) se svym spojencem Antoniem rimskemu vojevudci Octavianovi (pozdeji Augustus) - Egypt prohlasen rimskou provincii.

Stredni rise

(2008-1759 pr. n. l.)
- Rozsireni moci na Sinajsky poloostrov, rise se rozvijela.
2. prechodne obdobi - Rozvoj ukoncil vpad kocovnych kmenu z Asie - Hyksosu (Egypt pod nadvladou). Horni Egypt si udrzuje nezavislost. Sekenjere Tao II. a Kamose bojuji proti hyksoskym panovnikum. Zmenu tohoto upadku prineslo az vitezstvi Kamose nad Apopim II. (Apop).

Nova rise
-S novou risi prichazi novy rozmach statu.
Velka vojenska tazeni za hranice Egypta - za vlady Thutmose III. dosahuje Egypt nejvetsi rozlohy ve staroveku. Stavba hrobek a chramu - napr. Amonuv chram v Karnaku, chram Amenhotepa III. v Luxoru a skalni hrobky v Udoli kralu.

Nejvyznamnejsi panovnici 18. dynastie:
Ahmose I.-zakladatel dynastie;
kralovna Hatsepsut (Hatsepsovet) - prvni kralovna, nechala si postavit zadusni chram v Der-el-Bahri.
Amenhotep (Amenofis) IV. Achnaton - provedl nabozenskou reformu, ktera potlacovala mnohobozstvi a zavadela viru v jedineho boha slunce - Aton (po jeho smrti reforma odvolana).
Tutanchamon - puvodne zcela bezvyznamny osmnactilety zet Amenhotepa IV. Shromazdil obrovsky poklad, ktery unikla vykradacum hrobu (Udoli kralu).

Stara rise

-zacina temer o tri stoleti pozdeji (2780-2250 pr. n. l.) treti dynastii, jejimz zakladatelem se stal kral Dzoser. Dzoser si nechava stavet stupnovitou pyramidu u Sakkary (architektem Imhotep). Pyramidy se stavely zejmena v letech 2700-2200 pr. n. l.
Egypt se stava velmoci a kral podnika valecne vyboje do Nubie, na Sinaj a do Libye. Behem dalsich dvouseti let velice pokrocila matematika, socharstvi i reliefni umeni a v obdobi 4. dynastie (2670-2500 pr. n. l.) si nechavaji panovnici Chufu (Cheops), jeho syn Rachef (Chefren) a pozdeji i Menkaure (Mykerin) postavit giganticke pyramidy v Gize (nedaleko hlavniho mesta Kahiry) a Velkou sfingu.
1. prechodne obdobi - obdobi rozpadu Egyptskeho statu.

Historie Egypta

Vznik egyptske civilizace se datuje do doby pred 5000 lety.

Archaicke obdobi (3100-2740 pr. Kr.)
-Horni a Dolni Egypt sjednocen Menim (Menes - panovnik 1.dynastie; 3000 let pr. n. l.). Vznikla organizace zavlazovacich zarizeni. Zavodnovaci systemy byly tvoreny siti kanalu, hrazi a nadrzi.
Z teto doby pochazeji prvni pisemne zaznamy v hieroglyfech a v hieratickem pismu.
Vyvoj pisma - nejstarsi pisemne zaznamy zachycuji hospodarsko-spravni udaje, pozdeji vsak pismo plnilo radu dalsich funkci. Predchudcem hieroglyfu bylo pismo piktograficke (obrazkove).
Hieroglyfy se tesaly do kamene, nebo vyrezavaly do dreva. Praci pisaru ulehcil az papyrus. Zjednodusenim vzniklo pismo hieraticke (posvatne) a dalsim zjednodusenim z nej bylo odvozeno pismo demoticke (lidove).
Staroegyptske nabozenstvi bylo zalozeno na mnohobozstvi. Egyptane verili v posmrtny zivot. Vedle bohu zivota a smrti - Isis a Osiris - rostl vliv boha slunce Ra (Re) - boha Nilu a urody.

1360 - 1415 - II. fáze stoleté války mezi Anglií a Francií.
1410 - V bitvě u Grunwaldu (Tannenbergu) polsko-litevská vojska porazila řád německých rytířů.
1415 - 1453 - III. fáze stoleté války mezi Anglií a Francií.
1415 - V bitvě u Azincourtu vyhrál anglický král Jindřich V. (1413 - 1422) nad Karlem VI.
1429 - V bitvě u Orleánsu vyhrávají Francouzi nad Angličany pod vedením Jany z Arku.
1430 - Janu z Arku zajali Burgunďané a prodali ji Angličanům, kteří ji roku 1431 upálili.
1455 -1485 - Válka dvou růží - Lancasterové (rudá růže), Yorkové (bílá růže).
1461 - Eduard, vévoda z Yorku, porazil anglického krále Jindřicha VI. v bitvě u Towtonu.
1470 - Jindřich VI. se dostává opět k moci, ale roku 1471 je zavražděn.
1485 - Jindřich Tudor, vzdálený příbuzný Lancasterů, porazil Richarda III. v bitvě u Bosworthu a stal se králem Anglie jako Jindřich VII. (1485 - 1509).
1509 - 1547 - Vláda Jindřicha VIII.
1533 - Jindřich VIII. se prohlásil hlavou anglikánské církve.
1534 - Jindřich VIII. vydal Zákon o supremaci (nadřazenosti).